Nice Face - Immer Etwas

25. května 2015 v 17:27 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 2010
Škatulka: to je fuk
Délka: akorát
Rok: 2010

01. Decipher
02. I Want Your Damage
03. A Minor Altercation
04. Gaping Gash
05. Invective
06. Nobody´s Dead Here
07. Garbage Head
08. Situation is Facing Utter Annihilation
09. Blood in the Well
10. Selectron
11. Beater
12. Had To Let U Know
13. Hard Time


Jste s holkou, která miluje Ty Segalla. A spoustu dalších nepřekonatelných garážovek. Několik dní se živíte jenom vodkou a tím, co jste opuchlí poslepu nahmatali v oddělení lahůdek. Otupělí. Nevíte, co pustit za muziku, ale něco by mělo hrát. A najednou se vynoří vzpomínka na Nice Face.
Jes jes jes. Zní to jako starej Ty. Nahraný tak strašně, že se zdá, jako by Ian McGee nahrával doma v pokoji. A možná, že to tak i bylo. Můžeš nadávat, že je to nahráváný přes alobal na mikorofon od skypu. Při tomhle ti je dunící repro v autě zvyklý na trapový kopáky a syntetickej post-zvuk docela k ničemu. Zvuk je rozpraskanej, takovej, jakej vykouzlí čaroděj.
A tím Ian je. Nahrává si sám v Brooklynu parádní garážovku, která není o nic horší než kapely, kterejch si všímá tisk a fanoušci. Možná má na ně v hlavě moc temno.
Garážová špína jak od Iggyho a jeho Stooges. Sem tam hororový klávesy, primitivní elektronika, synt-punk, death disko. Hravej vokál, někdy pankově nakřáplej, jindy kovově temnej, obě polohy často posazený vedle sebe.
A co je nejlepší, přestože je to retro, je to osobitý a živočisný.
Všechno dobře dopadlo, můžete píchat tak, jako spolu dva lidi nikdy nešukali. I Want Your Damage. Může se pak stát, že během silvestrovské noci běháte příliš sjetí po bytě a hledáte číslo na pohotovost, protože toho šoustání bylo nějak moc. Situation is Facing Utter Annihiliation. Ve ztichlé nemocnici čekáš, až kočičika vyleze vysmátá ven z ordinace, vezme tě za ruku a vede k nejbližšímu místu, kde se dá sehnat chlast. Garbage Head. Vstávejte, tohle je nějaká párty? Nobody´s Dead Here.

Ráno se s kocovinou prodírat davem lidí čekajících na ohňostroj? Hard Time.
 

#9 Joy Division - Unknown Pleasures

17. června 2014 v 23:45 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1979
Škatulka: post-punk
Délka: 38:21
Země: UK

01. Disorder
02. Day of the Lords
03. Candidate
04. Insight
05. New Dawn Fades
06. She's Lost Control
07. Shadowplay
08. Wilderness
09. Interzone
10. I Remember Nothing

"Každý žije ve svém malém vlastním světě. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, říkával jsem svým kámošům: 'Jen co doděláme školu, budeme dávno v Londýně dělat to, co nikdo jiný nedělá.' Potom jsem dělal v továrně a byl jsem tou dobou skutečně šťastný, protože jsem mohl celé dny snít. Vše, co jsem musel dělat, bylo tlačit vozík s bavlnou nahoru a dolů. Ale nemusel jsem při tom myslet. Mohl jsem snít o víkendu, představovat si, za co utratím vydělané peníze, kterou desku si za ně koupím. Můžete žít ve svém vlastním světě."

Průmyslový Manchester. Ocel a uhlí, textilní výroba, černá a šedivá, nefunkční kamenné vodní kanály a počasí pod psa. Ještě šedivější betonový Macclesfield, v němž vyrůstá Ian Curtis, autor výroku v prvním odstavci. A nezajímá ho nic, kromě nových desek Bowieho nebo Stooges, občas nějakých těch prášků, chlastu a poezie.

Manchesterská regionální televizní stanice Granada TV se jako první odvážila vysílat vystoupení Sex Pistols. Ti pak hráli v malém klubu pro hrstku lidí, ale Tony Wilson, moderátor pořadu Something Else, prorokoval, že čím míň lidí se zúčastnilo této historické události, tím větší má význam. "Kolik lidí bylo při poslední večeři Páně? Kolik lidí bylo při vraždě Caesara?" A měl pravdu. S mladým Ianem i partou kluků, kteří měli zatím poměrně marnou kapelu, to zamávalo.

A tak se dali dohromady Ian Curtis, basák Peter Hook, kytarista Bernard Sumner a bubeník Terry Mason. Pojmenovali se Warsaw a ač punk je inspiroval a nakopnul, nestali se jednou z kopií Sex Pistols. "Punk vám umožní kohokoli poslat do prdele. Ale dál už zajít nejde. Byl to právě tenhle jediný a krátký výraz hněvu, který byl potřeba ke znovuvznícení rokenrolu. Ale dřív nebo později bude někdo chtít říct víc než: 'Jdi do prdele.' Někdo bude chtít říct: 'Jsem v prdeli,'" zní jiný známý výrok Tonyho Wilsona.

Warsaw byli drzí a provokativní. Nacistická image a obal prvního EP An Ideal for Living působily, jako by to byli naprostí magoři. Pozdější název Joy Division, s nově přichozím bubeníkem Stephenem Morrisem, našli v knížce House of Doll, kde se mladá židovka dostane do "oddělení radosti," tedy bordelu pro nácky. Věděli, že jsou dobří a chtěli si vzít svůj kousek slávy a nebáli se nazvat Wilsona "píčou," a rvát se s kapelami o to, kdo vystoupí v hlavním čase. Wilson byl z jejich vystoupení a úžasných ranných skladeb jako Digital nebo No Love Lost naprosto paf a podle pověsti s nimi podepsal smlouvu vlastní krví.

V dubnu vznikala ve Strawberry Studios nahrávka, která byla naprosto nová a přelomová. Pološílený producent Martin Hannett si nebral servítky a driloval kapelu, dokud nebyl s výsledkem spokojený. "Dali jsme mu skvělé skladby, a on, jako šéfkuchař přidal sůl, pepř, nějaké koření a mohl servírovat. Ale potřeboval naše ingredience," řekl o nahrávání Hook.
Jiná z legend praví, že bubeníka Morrise poslal nahrávat bicí na střechu studia. Faktem ale je, že právě bicí na Unknown Pleasures byli revoluční. Stejně tak zlověstný, chladně ocelový zvuk Sumnerovy kytary, základní kámen veškeré gotické temnoty. Vynikající Curtisův vokál, se kterým Hannett provedl pár kejklí - například ve skladbě Insight nahrál hlas přes telefon. Ale nejvíc asi upoutá baskytara, na které byly songy postavené a která je na albu bez pochyb geniální. Mimo to Hannett nahrál záchod v přízemí nebo rozbíjel skleněné lahve.

Se zvukem nahrávky ale členové kapely nebyli původně úplně spokojení. Chtěli zachytit hlučný zvuk, jaký měli na živo, a jaký slyšeli ve studiu. Podle slov jich samotných neměli v úmyslu natočit tak temnou desku.

Unknown Pleasures jsou klaustrofobické. Nezdravé, jsou příznakem choré mysli. Ne nadarmo se o desítky let vyrojily oxymoróny jako "tančit na Joy Division," i když na skladby jako Wilderness by se tancovat dalo. Od Disorder, podle mě jedenoho z nejlepších otvíráků všech dob, který dokonale nastiňuje atmosféru nahrávky a připravuje ucho na to, co přijde, přes maniodepresivní basový riff She's Lost Control nebo přízračnou kytaru v New Dawn Fades po industriálně burácející punkovku Interzone a naléhavou, duchařsky hypnotickou, pomalou závěrečnou skladbu I Remember Nothing (když začne Ian zpívat "we were strangers," ono protožané "weee," zní i trochu vtipně, to mi zůstalo od pubertuálních prvních poslechů Divizí), je to deprese.

A příšerně návyková a uhrančivá deprese. Ve své době album po komerční stránce dost propadlo. Ale očarovalo spoustu lidí. Jestli se říká, že každý, kdo si koupil LP Velvet Underground, založil vlastní kapelu, s Joy Division to bude nějak podobně. Následovali Bauhaus nebo Cure, celá plejáda temných gotických kapel, industriální rock, post-punkový revival vedený Interpol a dnes jsou Divize v módě možná víc než kdy dřív. Vykrádá a za hlavní zdroj inspirace je uvádí kdejaký hipster, navazují na ně v hollywoodském naleštěném světě i v garážích, kde hrají neznámé mladé kapely. Objevují se ve filmech, samotný příběh Joy Division byl zfilmován například v napůl dokumentárně zpracovaném snímku Nonstop Párty a příběh Iana Curtise lidem přiblížil poměrně známý film Control (který, přiznám se, donutil pořádně se zaposlouchat do černé desky s kultovním obrázkem na obalu a propadnout kouzlu Divizí i mě).

Texty a samotná postava Iana Curtise a to, jak to s ním nakonec dopadlo, taky udělaly své. "Lepší," konec příběhu započatého v drážkách "neznámých potěšení", ze kterých, jak napsal kritik Richard Cook, "naprosto zmizel sex, jsou následkem vášně, kdy už je snad všechno ztraceno." Slova jsou magická, úžasná, hodně přitažlivá pro ne úplně vyrovnané lidi, svým způsobem opravdu nemocná (nabízí se slovo epileptická) "Čekám na průvodce, který přijde a vezme mě za ruku. Mohou mě tyhle pocity donutit cítit potěšení normálních lidí?"

Je trochu zvláštní, jak bylo okolí po Curtisově sebevraždě šokované, vzhledem k tomu, CO zpíval. Druhá nahrávka Closer měla na obalu hrobku, a na singlu Dead Souls zpíval "pořád mě volají." Ale možná to je právě ono. Být pořád mezi lidmi, sdělovat davům svoje pocity, ventilovat sklíčenost uvnitř vlastní hlavy a cítit, že nikdo z nich nechápe. Přikivují, skládají poklony, nachází v těch slovech své vlastní pohnutky, příběhy, deprese, ale neposlouchají a nechápou, ani nemohou. Protože černý bouřkový mrak uvnitř vlastní hlavy, utrpení, to, že mysl není je osamělá a ztrácí kontakt se světem, zničí všechno, jelikož to, co je uvnitř mozku, je celý svět.

Možná proto se nakonec pověsil na prádelní šňůře. Možná je to tak i se současným kultem Joy Division. Negativita a deprese jsou v módě a tričko s logem Unknown Pleasures je důvodem, proč si přisednout ke stolu, přikyvovat, dohadovat se, a nechápat. S Ianem je to trochu jako s Cobainem - sebevražda a černé myšlenky, tolik přitažlivé pro pubescenty i pro nevyrovnané adolescenty žijící ve svém vlastním světě.


Ale asi jde hlavně o to, že svět konečně docenil genialitu Joy Division, a genialitu jejich debutové nahrávky, která vyšla v červnu 1979, což je nyní pětatřicet let.


"Většina riffů Joy Division jsou tak punkově debilní, je to skvělý, ale ty songy nemám chuť ani trochu hrát. Jenom Shadowplay, ten riff tam je vážně dobrej." Jakub Jenč

Kalifornie v Kolíně

16. června 2014 v 12:20 | Johnny Násilník |  Keci
Tak jsem si poslechnul PÍSNIČKU, kterou o našem magazínu SLOŽILA Insemninační Stanice. Kromě toho, že jsem v půlce spadnul z balkónu, když jsem konečně poznal, že jde vlastně o cover, utvrdilo mě to v tom, že ti rebelové nepochopili ani zbla z toho, co se o nich psalo. Ano, na koncertě jsem byl naposled před třemi lety na Divokým Billovi, pokud nepočítám Votvírák, celý dny čekám, kdy už na facebook nahrajou nový fotky mí oblíbění kalifornští punks, abych měl nový názory pro vesnický balíky v zásobě.

Ne, nebylo to o beneficích a měření ptáků na záchodě, kdo ho má víc punk. Bylo to o etanolových blbech, kteří komentují svět, jako by byli Záruba na finále mistrovství světa. Blbec, kterej revoltuje proti blbý většině, to je jako scénka od Monty Pythonů. A taky, koho to zajímá? Proč se vůbec zaobírat tak malichernou věcí, jako jsou hodně špatný kapely?

Přestože je jednou z nekonečného množství věcí ve vesmíru, je hudba z nějakého důvodu pro lidi důležitá. Pro někoho dokonce tak, že se v ní naprosto ztratí a jeho vášeň je neslučitelná se životem. Například něco tak zbytečného, jako jsou regionální scény, kluci z kapel a jejich holky. Přesto se tím dá žít a vnímat všechno tohle blbnutí jako víru v Boha, zamilovanost do úžasný hipsterky, lásku k matce nebo jointa s kámošem po celonočním tahu, kdy si vyprávíš to, na co jen tak při snídani nechceš ani myslet.

Jasně, jsme banda elitářů. Víme, který kapely jsou dobrý, řehtáme se pravěkým samohrajkám, nebo kroutíme hlavou, co má proboha fidlání Tří Sester společného s nějakým punkem. Máme názory na veřejné dění, na převrácené hodnoty společnosti i na válku na Ukrajině. Vztekáme se, že nic nikoho nezajímá, ale stejně nezavřeme hubu, protože naše myšlenky musí svět slyšet.

A přitahujeme pozéry, kteří jsou taky tak chytří, stejně jako umělce, kteří mají, co říct, nebo kteří vědí, co je rokenrol. Loňská benefice pro StreetCulture se kupříkladu povedla. Něco se dělo, pár lidí se sešlo a něco udělali. Přišli se bavit do klubu a společně vybrali peníze pro jedinečný prostor. I párty v Bubnu - v nejstylovějším pražském baru pod plakáty Clash a Laurela Aitkena vybuchla puma nezkrotné energie, kdy Thalidomide odehráli za necelou hodinu jedenadvacet pecek a pár hardcorových klasik k tomu. Najednou byli všude, tlaková vlna vyhnala z těla nemoci i starosti o zevnějšek a strach, jak na mě kdo kouká.

Samozřejmě je to Praha. Pozlátko stylového oblečení, pokec na baru s lidma ze SCÉNY a elitářství posazené u stolu nebo tančící v džísce pod gramcem na parketu politém pivem. V kombinaci s alkoholem a lehkými drogami je to strašně zábavný.

V klubech, jako je Buben, se mi líbí, i když se tam nikdy nic nestane. A zahleděný ve vlastním elitářství pak i člověk, který poslední měsíce bydlí de facto na vesnici mezi lány polí a zelenými lesy, nevidá dál, než za ceduli Hlavní město Praha.
Smokers tedy prý hrají na Garagefestu v Kolíně, kteří pořádají Blank Out, jejichž cédo nechce nikdo na recenzi a kjapely, které ho dostanou výměnou se ho marně snaží někomu nacpat zadarmo. Hele, hraje tam Pochcaná ruka. To by bylo dobrý, jít tam rapovat a nechat se od vidlopankáčů vyhodit oknem jako Eminem ve Scary Movie.

Slovo dalo slovo, a tak přemlouvám kámoše, aby se naučili moje texty a dělali mi křoví, protože jinak tam budu dejchat jako husky. Odpovědím se nemůžu ani divit. "Jet do nějaký garáže na Pochcanou ruku je sice lákavý, ale nejsem si jistej svým rapovým skillem a nakonec největší bomba, že je to v Kolíně."

V pátek třináctýho mě nabírají Smokers před pivnicí U Fandy, zatímco dva frendíci opravdu jedou na Garagefest vlakem. Lituju, že jsem nejel taky, protože v autě jsem namáčknutý nad dveře pod pouzdrem na klávesy, v němž je kytara, a Praha popojíždí kilometr za deset minut.

"Přemejšleli jste někdy nad tím, jak si dávaj páry jako dárek jedlý tanga? Zaprvý to máš zasyflený hnědou anální čárou, za druhý ta holka musí hrozně dlouho čekat, než to sežereš, a navíc ti bude blbě a z tý nitě, co spolykáš, máš průjem."
"To já si zase začal úplně jinak vytírat prdel, už se při tom nezvedám, ale utřu se rovnou v podřepu."
"Lékořicí," naváže zpěvák Radek na Vaška Neckáře v rádiu takovým řevem, že se Pudl za volantem lekne a málem letíme do pangejtu.
Miluju cestování s kapelou a rokenrolovou stupiditu.

Na předměstí Kolína mezi komplexem garáží kousek od sídliště mezi bodláky porostlými loukami, silnicemi a ohyzdnými vilami halasí stovka, možná dvě stovky pankáčů a všemožných existencí. Fronta na pivo, který strašně pění, natočíš si ho sám, hodíš prachy do prázdnýho krabicáku a vytáhneš si drobný nazpátek.

Kapela hraje pod otevřenou garáží, basák a bubeník jsou schovaní v přítmí uvnitř mezi platy od vajec a plakáty z koncertů. Mládež poskakuje na betonu před garáží, postává opodál, posedává na gaučích a na zemi, někteří sedí na střeše garáží naproti. Úplná Kalifornie.
Smoukři příšerně vazbí a pískají, hrají svoje hity, vystrkující hlavy z moře řezání do nástrojů a rychlého tempa hodně si podobných akordů. Sonic Reducer. Těšil jsem se na tuhle jejich verzi jako malej, a podle toho to taky vypadá. V jeden moment na kapelu padají vrata garáže, drží je vysmaženě vyhlížející týpek bez trička.


Na rap nejdřív většina čumí, jako by dostali ránu. Zvuk je nic moc, neslyším pořádně beat puštěnej hezky samohrajkou z mobilu do repráků, ale baví mě to a nikdo po mně neháže kelímky ani neřve a publikum nakonec očividně poslouchá. Atmosféra naprosto skvělá.

Z gauče pak pozorujeme domácí Blank Out, v nichž hraje a zpívá Honza Dousek, pořadatel akce a člověk, který ten den hrál snad v šesti kapelách. Je to hodně česky punkový, občas je v peckách cítit nějaká ta výpůjčka nebo rovnou česká předělávka, ale před garáží se strhlo pogo a je to celkem sympatický. Jediný, co mi na tom vadí, je závěrečná dechovková cimbálovka s akordeonem, to se poslouchat nedá, ale máme jointy a většina návštěvníku je tak jako tak už dost opilá.

Na nějakej čas se ztrácíme do města shánět cigarety a točený pivo, vyžírat rybíz ze zahrádek a smát se hovadinám. Když hraje Pochcaná ruka, už je tma. Je to taková kapela, kterou mají v každém regionu, a podle toho, co se děje před garáží, nejspíš jedna z místních nejoblíbenějších. Občas to jede až do hardcoru a nakonec se nechává vešekré osazenstvo strhnout obligátním řevem Good Night White Pride.

Na jednom místě se setkal punkrock, crust, jazz, rap, hardcore a nakonec - kapela s názvem Kronos Combo, kterou bylo jednoduché jen tak při pohledu na line-up považovat za nějakou místní úchylárnu. Jenže z garáže se rozezní kontrabas a funky kytara, k mikrofonu si stoupá blonďatá zpěvačka, na betonu se tancuje a tmou zní skvělý rockabilly. Že na Garagefestu uslyším Rock This Town nebo I Fought The Law, by mě ani náhodou nenapadlo. Dívám se na jasné nebe a úplněk a jsem naprosto spokojenej. Léto.

Klidně se pak můžeme potácet a chovat se jako hulváti. Z mobilů zní improvizovaná afterparty a kolem jedné ranní i bicí a kytary a Holiday in Cambodia. Nakonec přijedou policajti a produkci ukončí, ale jsou neskutečně v pohodě, nerozdávají pokuty, nevyhrožují ani nikoho neodvážejí na stanici, ač se k nim má týpek bez trička, kterému jsme půjčili bundu a teď máme strach, aby nám s ní neodjel někam na policii.

Následuje pochod na nádraží, setkání s dalšími hlídkami nebo ujetými holkami a cesta teleportem do Šervúdu. A za náma něco naprosto odlišného od stání vzadu a předhánění se v tom, kdo se kapele víc vysměje. Asi bych na nic takového v Praze jen tak nešel. Přesto ta špinavá, prasečí, uvolněná, divoká, vlastnoručně vyrobená, hodně sympatická akce, byla velkej zážitek.
V sobotu hrají na náplavce Psychocandy a v Crossu tancujeme na trap a užíváme si Jamese Colea. A to je taky moc dobrý.
 


Na to nejdu, to neznám

15. června 2014 v 20:58 | Johnny Násilník |  Keci
A chytá mě berserk.
Samozřejmě chápu, že někdo má rád klidnou muziku, někdo má rád psycho, někdo má rád elektro, někdo si rád rozpouští drogy v pití a do rána paří. Taky jsou lidi, pro který je důležitější si pustit k žehlení prádla Ordinaci a vůbec jim to neberu, protože když zrovna jeden tejden svýho života vyplním prací, tak mi nějakej bulvárek s Pájou Novotným bohatě stačí.

Ale pořád je tu spousta znuděných děcek a lidí, který se budou nechávat vzrušovat novým potuněným bourákem a hrát jim k tomu budou Adicts nebo nějaká píčovina jako Vision Days. Mluvím prostě o lidech, který by se potenciálně mohli zamilovat do Los Pepes, který přijedou v pondělí z Londýna zahrát v Popo na Újezdě. Já celej den poslouchám hitovku Stuck on Yesterday, a strašně mě mrzí, že tam nebudu moct přijet.
Zaráží mě prostě to, že takhle dobrá muzika nestojí nikomu za to, aby ji dal vůbec šanci. Je to svým způsobem hodně popový, aspoň v tom smyslu rokenrolu jako takovýho, takže fanoušci power popovejch bandů nebo vostřejšího indie rocku (mám na mysli třeba Fratellis) by si mohli přijít na svoje, a rozhodně to je punkový a rokenrolový a je to mnohem lepší než 98 % tuzemský produkce.

Ten koncert navíc stojí 50 KORUN! Kámo, ta kapela přijede z mazzafakin UK, aby hrála v PRAZE za nějakej cesťák pecky, který nahrála nejspíš absolutně D.I.Y. (třeba na EP No SOS, který vyšlo na Wanda Records) za vlastní prachy, ale nikoho to nezajímá, protože a) je v dnešní době strašný práce napsat do vyhledávače jméno songu a zadarmo si ho poslechnout, b) protože to prostě neznám, tak mě to nezajímá, c) navíc je to cizí a anglický, žádný "ty seš píča a kurva a já s tebou už nechci chodit" ani "dokud bude světem svět, budem zpívat punks'not'ded", d) radši si za stejný prachy koupim zmrzku v Hopsáriu Velrybí Prdel a před krámem ji upustím na zem, abych byl večer onlajn a psal, že mi ve škole zakázali nosit to barevný číro a nápis "fuck the system" a že se hrozně nudim.

Taky uznávám, že punkový akce jsou poslední dobou čím dál větší nuda, nic moc se neděje, drogy se úplně otevřeně netolerujou a není jich tam dost, aby se stačilo ptát na hajzlu "jaksemášněco", hezký čubky jsou většinou zadaný a ovíjej se kolem nějakýho nažehlenýho typa v Turbonegro džísce a pár ožralů poskakuje vepředu, stejně jako vím, že tyhle sračky jsou dávno mrtvý a že čtyřicet let starou muzikou nikoho nešokuješ a ve spoustě případů ani extra nepobavíš.


Ale dobrý kapely jsou pořád a na těch akcích to vypadá mrtvě právě proto, že takzvaní pankáči, teddies, billies, skinheadi, powerpopers, rockeři a další alternativní básníci či zevláci jsou naprostý ignoranti a víc než o muziku a nějakou kulturu se zajímaj o svoje pečlivě sestřižený kotlety. A hladinu alkoholu v krvi. Ale proti tomu nic nemám, to se dá přece krásně spojit.

No Future? No Problem!

15. června 2014 v 19:53 | Johnny Násilník |  Keci
Ne, že bych si dělal iluze, že psaním pro magazín jednostranně zaměřený na teplej zahraniční punk nebo rovnou hudbu, která se líbí snad jen autorovi recenze, budu oslovovat masy, dovedu si představit, že vyhlašování smrti punku a připomínání naprosté vyprázdněnosti alternativního smýšlení, které sebe samo směšně považuje za pupek světa a řešení problémů všehomíra, mohlo vyvolat nechápavé vrtění hlavou i náhlé vstávání ze židle.

Nechci se opakovat. To, co onehdy napsal Martin Suicide bych tesal do kamene. Jednoduše a logicky (tedy přesně tak, jak by to naštvaný ambiciózní fakan nebyl schopný nepohřbít prvoplánovým kopáním do všeho kolem) shrnul to, co dojde každému, kdo se nakonec zastaví a zamyslí, přesně to, co "Crass vyhlásili už v roce 78".

Punk je zombie. Miluju ho, svým způsobem ze mě udělal to, čím jsem, ale někdo ho měl zabít dřív, než začal vypadat jako béčkové horory. Plive krev a padají z něj střeva, ale ani děcka ze základky by nevyděsil. Nemrtví chroptí, sápou se po mozcích a kinem otřásá hurónský smích.

Vznešené ideje jsou zdiskreditovány a vyučovány jako omyly dějin, na jejichž počátcích stála sice dobrá, leč nedotažená a poněkud pomatená představa. Do dospívání se od nejútlejšího věku vkrádá hlaveň oceňovací pistole, kterou média, všeobecné pravdy nebo jakési normy oceňují životní hodnoty cenovkami s barevnými vykřičníky. Akce! Sleva! Luxusní zboží, které si nemůže dovolit každý nýmand. Prvňáci se předhánějí v tom, kdo má lepší tablet a bohatšího tatínka, zatímco zombící s čírem se dohadují o tom, co je punk a co ne.

Zatímco třeba v Anglii se rokenrol na chvíli vtělil do stylově oháklých a bisexuálně vyhlížejících Libertines, zatímco američtí pankáči mají nablble popové a přitom neuvěřitelně punkové FIDLAR, u nás se to nějak zaseklo na primitivním pralesním řevu, který měl kouzlo tehdy, když čelil Thatcherce nebo esenbákovi v uniformě. Mezi tím pár dobrých kapel, na které chodí sto lidí pořád dokola, a z nich sedmdesát má vlastní band. Zábavnost nula. Sdělení, a vůbec šance, že by ho někdo poslouchal?

Právě FIDLAR bych neváhal použít jako ukázkový příklad toho, co mě napadlo jednoho všedního dne, kdy se v poledne rozčiluju, že v miliónovým městě člověk nesežene ani posranou čudku. Co všichni dělaj?

Jasně, pracují. Studují. A mít práci je samozřejmě geniální , bez špetky ironie. Bez práce nejsou prachy, bez práce je to pořád "sorry kámo", bez práce jsou to prosby, "něco se rýsuje" a "hledám", být bez práce znamená dlouhou řadu dalších prvních dnů roku nula, náhlých životních změn i dní se šťastným nálezem sáčku oudží kush, poslouchání Lou Reeda a čumění ven z okna crackhousu do mlhy.

Bez práce, ať už je to vstávačka v šest, nebo to, že lidská bytost procitne, připraví si snídani, umyje se a něco dělá, přicházejí malicherné starosti. Deprese, hypochondrie, splín, osamělost, přesycenost zajímavými věcmi a věčnou zábavou. Lži. Plány. Sny. Moc času na přemýšlení a po ruce žádná soma.

Jasně, taky nejsi žádnej robot a máš ego, které ti říká, že jsi přece jedinečná osobnost, která si bude žít po svým a rozhodně po sobě nenechá šlapat přízemní idioty výměnou za teplou večeři. Jenže nakonec stejně vstáváš nejdřív v jedenáct, a když zrovna netrpíš rakovinou či leukémií, kterou sis v psychóze z nicnedělání diagnostikoval ze zdravotnických stránek, sháníš trávu.


A to přesně podporují FIDLAR. Zvuk jejich nahrávek z apartmánu, kde kalifornští spratci marní své dny, živí pocit, který v posluchači bují jako nádor, táhne ho ke stropu jako amfetamin a dělá za něj impulzivní rozhodnutí. Nejen oni, samozřejmě, že tohle v sobě má rokenrol sám o sobě, avšak oni dokázali, úmyslně či zcela náhodně (sázím na to druhé, přeci jen ta jejich "like a, like a, like a, uhm, we usually get really drunk" americká připitomělost je strašně kouzelná), znovu zažehnout nepřizpůsobivost sálající z původního punku. Vzali všechno staré, co za to stálo, a přeložili to pro facebookovou generaci děcek věčně čekajících něco víc.

Rodičům by spadla čelist. FIDLAR sprostě a jasně zpívají o tom, že nejlepší je se sebou vyjebat a pořádně si to užít. A nějak se jim daří vystihnout nihilismus dnešní "mládeže," náš nihilismus, můj nihilismus.

Největší historickou událostí, kterou jsem zažil, byla prohibice. Taky spadly nějaký mrakodrapy a proběhlo pár válek, vybuchovaly bomby a lítaly kusy končetin, někde tam hodně daleko, kde jsem nikdy nebyl. Jsme rozmělněni bezcenností informací a snadnou dostupností rozkoše. Punk umřel, ale heslo no future v sobě nese drtivá většina mých vrstevníků, které slyším mluvit v tramvaji a potkávám na ulicích.

A nemyslím tím nic z přitažlivé vznešenosti hesla Sex Pistols. Ani nic z klišovitosti, kterou ten nápis vedle nášivek Exploited a Visacího zámku, hardcorových čapek či módy Lucky Hazzard, nabyl. Na tom no future totiž není ani zbla čehokoli sympatického.

Otevřu si net a najdu si hudbu, jakou se mi zachce, přečtu si a vezmu za své, co se mi zachce, můžu si kdykoli povídat s kým chci, protože jsme onlajn. A můžu pak klidně ulítnout na vlastní individualitě, , na iluzi rebelství a vzývat Rottenovo no future, ale těžko to s ním dotáhnu tak daleko, jako skutečné děti našich rodičů.

Ne magoři. Ti takzvaně normální. Zodpovědní. Přizpůsobiví. Ti, které nezajímá absolutně nic, kromě budování karéry (obzvlášť, pokud studuješ práva a děláš finančí poradenství) nebo neustálé nutnosti být mimo. Užívat si naplno, a představuj si to třeba jako zhýralou sebedestrukci, nebo jako budování oné kariéry, odhodlání být produktivním rodičem či hrdinou working class. Je to fuk. V honbě za požitkem si otravujeme těla, otupujeme mozky, znehodnocujeme duši a degenerujeme jazyk, kterým si pomalu přestáváme vůbec něco sdělovat. Ztrácíme pojem o tom, co je svět, co je svoboda, co je láska, co je život, a nejsme si nakonec jisti ani tím, jestli obsah vlastní hlavy je skutečně náš, nebo jen důsledek zírání na TV.

Nejde o bohémské či feťácké žvásty. Je dost možný, že pro mě znamená spojení "užívat si" pouhé "užívání" elixírů štěstí, křepčení, krátkou euforii a utíkání. Ale no future je i alfasamčí potřeba šukat exkluzivní ženský, celá posedlost sexem nebo obyčejné víkendové (či ještě nechutnější silvestrovské) nutkání pít, bavit se a aspoň pár hodin se tvářit jako v reklamě na nový Ajfoun.

Být za každou cenu šťastnej, protože štěstí je cool, protože bejt sám je divný a bejt divnej je ještě horší, než nemít mobilní telefon.

K pomníku Komenského se chodí o přestávce na cígo, Wolker je jedině Johnny a všichni si ho pletou s Volkem, o kterým taky nikdo netuší, kdo to vůbec byl, jen, že je na něj modrá vzpomínka. A Bible se nedá číst.

Punk je nuda a karikatura sebe sama, ale novorozeňata odpočívají zavinutá v peřinách se sytě zářivým kýčovitým povlečením s nápisy no future.

A moudrost? Starší a zkušenější hlídají čistotu vkusu, aby hipsteři měli důvod stříhat si patku, debatuje se o miliardových rozpočtech, státních dluzích, mladých frikulínech, sociálních dávkách nebo o Bohu, zkrátka o věcech, které nikdo z nás nikdy neviděl.

Proto je dobrou snídaní zbytek whiskey, proto tady ve čtyři ráno rapačím nad touhle snůškou blábolů a dál nechávám věci, ať se stanou. No future, no problem.

#8 Tyred Eyes - The Piercing Stare, The Thousand Lies

12. června 2014 v 23:51 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 2012
Škatulka: garage punk, post-punk
Délka: 34:27
Země: Švédsko

01. I Never Liked Anyone and I'm Afraid of People
02. Too Late To Make It Right
03. Party Like It's 1939
04. That Last Detour Sign
05. CBDG
06. Tres Aňos De Soledad
07. Death By Firing Squad
08. I Sedlighetens Tjänst
09. Gårda
10. Humbert Humbert and I Had It Both Coming
11. Snapsvisan


Chladné jaro. Občas vyleze sluníčko a já vyrážím procházet se centrem Prahy, aby v půlce cesty přišly plískanice, ledová tříšť a sníh. Studený vítr se na planinách po cestě z Nových Butovic na Velkou ohradu zařezává do krku. Bydlím s kámošem, který si sehnal byt na jednom z šedivých sídlišť. Majitel je britský křesťan z Anglie, jenž přijel do Čech šířit víru a navazovat kontakt s místními křesťany. Vždycky nás zdraví ode dveří: "Achoooj! Ják se máž?" Taky tu bydlí Luke, který pochází z Macclesfieldu, ale neví nic o Joy Division.

Chrápu na zemi na matracích a kámoš mi pučuje prachy na cíga a na to, abych si sehnal práci a konečně se nějak zmátořil. A já vžýdycky varzím ven, koupím si dvoulitrovku piva nebo laciné víno a všímám si bezcenných detailů, jako třeba, že řidiče autobusu v Praze nikdo nezdraví, zatímco na menších městech je to zvyk. Mám pocit, že vidím a chápu tu odlidštěnost a odtažitost přelidněného velkoměsta, ale vím hovno.

Ve skutečnosti jenom uvnitř nepřestávám bulet nad rozchodem s nejlepší holkou, kterou jsem kdy měl. S takovou, která si vyráběla nášivky Amoebas a na vinylech měla Briefs i Impo & The Tents. Bydlela v nejmalebnějším městě, kam jsem jezdil stopem, a měla mě ráda, i když jsem nikdy neměl žádný prachy. Jenže já byl idiot a na vejšce jsem začal smažit a nakonec i šoustat jiný. A po třech měsících od kopaček chci jenom zapomenout, a vidím ji ve všem.

Poslouchám skladbu s epickým názvem I Never Liked Anyone and I'm Afraid of People. Švédská kapela Tyred Eyes je syrovou garážovou záležitostí, ale přikrytou dekou stísněnosti, temnoty a sebevražedného nihilismu. Zpěvákův hlas přechází v nelidský chraplák, a doplňuje se skvěle s křehkým dívčím hlasem.

Temnota, která prostupuje celé tohle období na Butovicích, nekonečné čekání na noční autobus, přecházení po stanici metra a bojování sám se sebou, jestli mám somrovat cígo, nebo ne, když na něj mám takovou chuť. Pohovory a den a půl práce v callcentru.

Naštvanej Jen, kterej mě sem z dobré vůle vytáh, a já se na práci vykašlu a zdrhnu o pauze. Nechápe, že jsem se tam klepal vzteky, když jsem všude kolem slyšel hlasy buzíků, opakujících dokola ty samé věty a nabízející předplatné nesmyslných časopisů výměnou za pár šmíráckých otázek. Strach, když mi čím dál víc lidí pokládalo telefon, chuť říct vytočenému chlápkovi, kterému volám v pátek v osm večer, že s ním úplně souhlasím, aby to položil a vyřídil všem známým: "Přijmi hovor z callcentra, polož telefon a nevšímej si ho. Seebereš jim čas, který by využili pro další výdělek." A přání, abych náhodou zavolal zrovna jí. Já zase nechápu, že by Jen chtěl vidět trochu snahy, když mi tolik pomohl.

Odevzdanost. Vracím se večer a zpívám v metru Too Late To Make It Right. V noci kouřím dole ve vchodu a ve tmě mám občas strach. Pozoruju bezútěšný výhled na město, odsud jsou vidět jen sídliště a kancelářské budovy. Každý večer chodím k Jirkovi, kde se vylejváme houbou a rumem a na starím gauči vedeme depresivní kydy, zatímco náhle vybuchujeme a opilí tancujeme. Šukám blonďatou holku, která za pár týdnů skončí v blázinci. Návštěvy v blázinci, sněží a cigareta padá do špinavého sněhu. Kobylisy a Bohnice.

Zběsilost. Party Like It's 1939. Občas se stanou věci, jako že se dám dohromady s ruskými skinheady, kteří jsou úplně na sračky a tváří se, jako by chtěli rozmlátit půlku města. Vyhazují mě s nimi z hospody a pes vzteklýho Jirky mi prokousne nohu. Koncerty, po kterých páchnu kouřem a potem, ale vydám ze sebe všechno. Hlad a vztek.

"The Piercing Stare, Thousand Lies," je výborná depresivní a přitom energická deska. Jak to bývá u garážových punkovek, na prvních pár poslechů skladby hodně splývají, stejně jako dny toho chladného jara. Občas je tam dotyk divizního post-punku, občas hodně klidná potemnělá věc jako CBDG. Je to jedna z těch skandinávských kapel, při kterých člověk žasne nad tím, kde se to v nich bere, a jestli vůbec zbývá nějaké pubikum.

O rok později jsem bezdomovec a jako zázrakem díky neuvěřitelné nezištné pomoci od Julie bydlím měsíc na Jižáku v paneláku s typem, kterej chodí do práce a z práce a na pivo a za normálních okolností bych se s ním ani trochu nebavil. Ale když přes okno vidím závěje sněhu, jsem kurevsky rád, že tu můžu bejt a hulit po ránu jointy velký jako bagety. Ale čím dál větší odcizenost od obyčejných lidí, neschopnost cítit obyčejná potěšení a naopak potřeba přemítat nad věcmi, které nevedou k žádnému kariérnímu posunu, a láska k věcem, které nic nevydělávají, a nikoho nezajímají, mi v kombinaci s psychedeliky nedělají úplně dobře.

A tak se zmaštěnej na dlouhých cestách metrem na Háje krčím v rohu, nebo přežranej ganjakoláčkama kolabuju na Florenci a cestou na hlavák mám pocit, že umřu, zatímco mě ti lidé křísí a smějí se, když perníkovýma reflexama gestikuluju a říkám něco jako "jsem sežral moc koláááčků." Přijde jim to vtipný, ale netuší, jaký peklo právě prožívám. I Never Liked Anyone, and I´m Afraid of People.


#7 Crystal Castles - Crystal Castles II

7. června 2014 v 20:50 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 2010
Škatulka: electrogoth, synth-pop, synth-punk
Délka: 52:54
Země: Kanada

01. Fainting Spells
02. Celestica
03. Doe-Deer
04. Baptism
05. Year of Silence
06. Empathy
07. Suffocation
08. Violent Dreams
09. Vietnam
10. Birds
11. Pap Smear
12. Not in Love
13. Intimate
14. I Am Made of Chalk

A pak přišel konec světa.
Všechno se zcvkrlo. Zdi domů popraskaly a noc byla mdlá jako zkysle nažloutlé světlo staré žárovky. Silná magnetická energie uvrhla lidský svět, ve kterém platila za přirozená pravidla stanovená opačně, a absurdní hodnoty postavené na hlavu, v rovnováhu, a ten to nevydržel.

Letadla jezdila po velkých bulvárech prostředkem vozovky. Jedno za druhým se tiše a zlověstně šinula z letišť do center měst. Mezi nimi bez ustání ve dvou proudech - tam a zpátky - vinul se nekonečný had osobních aut, která se dala i bez řidičů do pohybu. Magnetická energie přiváděla lidi k šílenství a ti se také zcvrkávali, zatímco jejich domácí mazlíčci bobtnali a kynuli do obřích rozměrů. Kočka mé sousedky se nafouklá vznášela ve vzduchu, vypadala jako ostnaté nafukovací ryby, jeljí chlupy nabité statickým napětím byly jako ostny.

Několik hodin v kuse jsem šukal svoji darling. Dlouho jsme se nesnášeli a taky jsem byl teď tak na sračky, že jsem nemohl najít kundu. A tak mi konec světa neudělal zrovna radost. Nestihli jsme ani dojíst pizzu od babičky.
Pískalo mi v uších a hlava mi třeštila. Dopravní prostředky pulzující stále popraskanějšími ulicemi, nevydávaly jediný zvuk, a z toho ticha by se jeden zbláznil.

Rozhodnul jsem se strávit poslední hodiny v kobce se zataženými roletami na předměstí. Liduprázdné bistro v socialistické krabici okované železnými schody a rampami mělo zavřeno a utápělo se v přízračné namodralé tmě.
Konečně mi otevřeli. Byla to jedna z miliónů anonymních buněk, navlas stejných panelákových bytů zasazených do ohyzdného betonového komplexu. Nikdo z lidí tu bydlet nechtěl, nikdo nikdy neřekl, že sídliště je krásné, přesto tu bydlely nepočítané zástupy. A i v tom hnusu se rodili básníci, kteří hledali poezii právě v oněch neutěšených bytech a naklonovaných dětských hřištích uprostřed sterilních bloků.

Teď to všechno stejně praská a pomalu se mění v prach, ne ten příslovečný prach, jímž jsi byl a v nějž se zase obrátíš. Měníme se přímo ve vesmírný prach.

Acid žádnej prach nemá, ale za to je ke konci světa pěkně na prach. Nemá moc náladu, zřejmě se přepálil a roztržitě se drbe ve vlasech. Po chvíli odběhne vedle.

Sedám si na koberec pokrytý vrstvou drobků. Barvy jsou vyblité, béžová, hnědá, šedá, roztřískaný stůl z dřevotřísky a postel prolezlá moly.

Konečně ve dveřích vidím známou tvář. Radostně se vítám se Zdarmanem, největším alkoholikem, jakého jsem v životě poznal. Ale ani on nemá moc náladu.

Potkal jsem ho ve vyhnanství na Západě, uprostřed polí s hrachem a fazolemi. Rozuměli jsme si, ale každou noc jsme si dali přes držku. On se vždycky vylil a nechtěl mi půjčit zkurvenej budík, a já věděl, že jeho to ani náhodou neprobudí a nevstaneme do práce a zůstaneme trčet bez peněz na dlažbě na zasraným deštivým ostrově. Já jsem šňupal amfetamin a pro ránu jsem nešel daleko, on byl vyndanej tak, že mě ani netrefil a většinou upadl sám a ze země mi nadával, že jsem pozérskej buzík v bílejch gumovkách.

Všechno si to teď v jednom momentu vybavuju. Vzpomínky na život jako troska. Říkaj se, že v limuzíně s gramem koksu, šampaňským, v obleku od Armaniho, s děvkama na klíně a soukromým řidičem se smutní líp. A maj recht. Ale teď by mi to stejně bylo k ničemu.

"Co tady děláš?"
"Nekecej, a pomož mi to rychle rozdrtit."
"Ty smažíš?" ptám se udiveně.
"Nemel."

Na stůl vysypal plnou igelitku krystalů nezdravé barvy. Vůbec nejdou rozdrtit, lámu občanský průkaz i kreditku.
"Ty seš lempl," odfrkne si Zdarman.
"To stejně stačí," říkám spíš té čáře dlouhé přes celý stůl a tlusté jako malíček.

Jenže nemůžu za boha najít nic, čím bych to zfouknul. Žádnej papírek, žádná bankovka. Zdarman taky nic nemá. Pobíháme po pokoji. Najdu pod stěnou plakát z koncertu. Vůbec to nejde srolovat.

Vyšňupu čáru dlouhou jak tejden. Ten ale vlastně už moc dlouhej nebude. Měl bych umřít v euforii nebo se sesunout na zem a nebejt schopnej pohybu a nechytit jedinou myšlenku. Ale neděje se nic.

"CO TO JE KURVA ZA ŠIT,KÁMO!" řvu vztekle, vybíhám z pokoje a praštím se o futra do hlavy. Teče mi krev, ale mě trápí jen to, že strávím konec světa střízlivej.

Klepu na Acida. Nakonec si otevřu sám a spatřím ho u stolu se třemi dalšími týpky. Řeší byznys a chtějí, abych vypadnul.
Co by mohlo být soundtrackem takovýho konce světa, kterej, ač se odherál ve snu, nebylo v něm nic pozitivního, světlýho a už vůbec ne hezkýho? Ale zároveň i trochu vzrušujícího a člověk by chtěl tancovat?

Crystal Castles. Druhá deska, která se jmenuje stejně jako první (i třetí deska) jednoduše "Crystal Castles", je geniální kus elektroniky. Taneční, punková, zněklidňující, temná, gotická, depresivní a přesto nádherná a dost chytlavá deska. Year of Silence je jako gothic disco, perfektně gradující. Používají primitivní motivy a cinkavé melodie, které se opakují, nabalují na sebe další zvuky a v závěru rozsekávají a drtí posluchače pod váhou naléhavosti.

Anarachistické, nihilistické, destruktivní, zkličující, přesto hodně lidské poselství. Vokál Alice v pozadí lítá vzduchem, jako ve snu, ve snu o konci světa. Od začátku do konce strhující a návykové. Závěrečná I Am Made of Chalk je roztomilý psycho, evokuje top nějakýho plyšovýho růžovýho tvora, který žije v bublinkách. Tohle bych si pustil.


"Na ničem nezáleží, jsme všichni jenom prach." (Alice)

"Celestica je ve skutečnosti název společnosti, která v našem hometownu vyrábí plastové výrobky. Jeden ze zaměstnanců spáchal sebevraždu skokem do obrovského kontejneru, ve kterém byl vařící se tekutý plast. Pracovníci nestihli stroj včas zastavit a ten člověk se stal součástí proudu tekutých plastů, ze kterého ty věci vyrábí." (Ethan Kath)

#6 Pavement - Crooked Rain, Crooked Rain

6. června 2014 v 18:42 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1994
Škatulka: lo-fi, garage, indie rock
Délka: 42:18
Země: USA

01. Silent Kid
02. Elevate Me Later
03. Stop Breathin'
04. Cut Your Hair
05. Newark Wilder
06. Unfair
07. Gold Soundz
08. 5-4=Unity
09. Range Life
10. Heaven Is a Truck
11. Hit the Plane Down
12. Filmore Jive


Když se podívám na fotky kalifornské kapely Pavement, dostavuje se pocit, že tihle kluci jsou něčím jiní. Banda outsiderů, to není nic převratného, to bývá vodícím znakem většiny dobrých kapel. Flanelové košile, velké brýle, vousy a vůbec neudržovaný vzhled, šprtská aura kluků, kteří hledají nějakou nudnou party, ale jsou až tak strašní, že ji ani nemůžou najít. Dneska by zapadli na rušnou ulici kteréhokoli velkoměsta mezi frivolní a rádobybohémské hipstery, tehdy vypadali trochu jako grungeři ještě předtím, než svět grunge objevil.

Starší kapela frontamana Pavement Stephena Malkmuse hrála jednou s Black Flag, a Stephen, jak později přiznal v interview pro spisovatele, kterého u nás s určitostí nikdo nezná, byl téměř k smrti vyděšený. "Greg Ginn si něco míchal ve sklenici, nejspíš to byl nějaký proteinový či jinak zdravý drink, ale já si myslel, že to musí být herák," popisoval svoje pocity. "Henry Rollins neustále pumpoval s tou posilovací koulí, vypadali tak násilně a šíleně, tehdy jsem si řekl, že na tohle nejspíš nejsem dost punk."

A jejich druhé album "Crooked Rain, Crooked Rain," také s agresivním punkem nebo hardcorem nemá nic společného. Ale je v něm neuvěřitelná špinavost, která se stala základem pro pojem lo-fi (low fidelity, záměrně nekvalitní, ne čistý zvuk), hodně distorze a místy disharmonie, do které zapadá posmutnělý a také mírně falešný zpěv. A je v tom spousta srandy, kterou si Pavement tropili z rokenrolové ikonografie a průmyslu. Älbum nemá žádný hit, nic, co by zářilo na první poslech a zpívali jste si to a tancovali po bytě. Možná Cut Your Hair má k hitu blízko. Žádná prvoplánovost. Spousta odkazů na starší kapely, klidně si dovolili ukrást riff od Beatles a nacpat ho do několika věcí, a nejen Beatles, spoustu věcí.

Je slyšet, že Pavement rádi Sonic Youth, zvuk je trochu podobný starým věcem od Pixies, ale porovnávat je nejde. Ani popisovat či recenzovat. Je to zjevení a v některých ohledech hodně atypická deska. Přesně taková, jako ten pohled na jejich fotku. Silent Kid (který se, myslím, měl jmenovat Silence Kit, ale tiskařská chyba to navždy změnila) a Filmore Jive jsou úžasné skladby.


"Dobrý hlas není tak důležitý. Důležitější je znít opravdu jedinečně."

"Nejsem si jistý, jestli můžeš nadávat na vše, co znamená americký způsob života. Ale Státy jsou velké, takže, je tu hodně lidí a procento blbců bude samozřejmě vyšší."


"Jestli chcete být negativní, klidně říkejte, že všechny kytarové kapely po Beatles jsou ztrátou času, protože Beatles byli nejlepší. Podle mě je mnohem lepší dát novým nahrávkám šanci. (Stephen Malkmus)

#5 Stiff Little Fingers - Inflammable Material

13. května 2014 v 12:57 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1979
Škatulka: Punk-rock
Délka: 41:08
Země: Severní Irsko

01. Suspect Device
02. State of Emergency
03. Here We Are Nowhere
04. Wasted Life
05. No More of That
06. Barbed Wire Love
07. White Noise
08. Breakout
09. Law and Order
10. Rough Trade
11. Johnny Was
12. Alternative Ulster
13. Closed Groove

Poprvé jsem setkal se Stiff Little Fingers ve filmu Všechny moje lásky. Introvertní nerd Dick tam vypráví podobně divný holce: "Green Day byli ovlivnění, abych tak řekl, dvěma kapelami…" -"The Clash," dořekne za něj ta holka. "…a kapelou Stiff Little Fingers." Můj kamarád by to napsal líp, zná to nazpaměť. Na každý pád se potom v krámku Championship Vinyl rozezní štěkot a řev úvodní pecky Suspect Device.


"Inflammable Material" je uřvaný, agresivní, neuvěřitelně špinavý kus severoirského punku. Má v sobě naléhavost a vzdor, onu opravdovost, kterou vyjádřil filmový Teri Hooley v Good Vibrations: "New York má účesy, Londýn má kalhoty, a Belfast má důvod!"

V Severním Irsku to v sedmdesátých letech bylo vostrý. Armáda na ulicích, bombové útoky IRA, pouliční rvačky, vraždy a občanská válka. Když přijeli do Belfastu Clash ve své militantní výstroji, fotili se s opravdovými vojáky na tancích. Zpěvák The Undertones tehdy řekl: "Tohle se jim vrátí a kousne je do prdele." A taky že jo, Joe Strummerovi potom chodily výhružné dopisy a nějaký čas chodil kanálama a bál se o svůj život.

Syrová nahrávka, muzika, připomínající Clash na první desce, ještě o něco hrubější a špinavější. Vokál Jakea Burnse je štěkotem psa, posluchače z toho úplně bolí hlasivky. Skladby se zaobírají realitou života v Ulsteru, policejní kurvou, sektářským násilím, náboženským rozkolem v zemi, terorismem a nudou dopadající na teenagery, kteří od svých rodičů dostali dědictví rozhašteřené a zbídačené země. Příbuzní umírali v kavárnách, kde teroristé odpálili pumu, vzrůstající nacionalismus dokola připomínal Cromwellovy zločiny a zvěrstva, která páchali Angličané na zeleném ostrově po několik staletí.

Vrcholem a geinální peckou je Alternative Ulster. Primitivní akordy poskládané v té nejpunkovější kombinaci, to mě zvedlo ze židle na první poslech. Má to atmosféru, je v tom naléhavost a energie, "grab it and change it's yours."

Zpívá se tam: Nothin' for us in Belfast / The Pound so old it's a pity / OK, there's the Trident in Bangors / then walk back to the city / we ain't got nothin' but they don't really care / they don't even know you know / they just want money / they can take it or leave it / what we need is.. an alternative Ulster!" Neuvěřitelně chytlavý refrén a anarchické frázování, naživo to občas Burns nezvládal zazpívat a jen řezal do kytary a plival útržky slov. A pak ta pasáž: "They say they're a part of you but that's not true you know. They say they've got control of you and that's a lie you know. They say you will never be free, free, free!" Jeden z nejlepších protestsongů, jaký jsem kdy slyšel.

Narvané sály a pogo, ne to kopání a strkání do sebe mimo rytmus, co se děje na punkových koncertech dneska, což vám, pokud nejste na sračky, dost otráví koncert. Nekontrolované poskakování do rytmu bicích, kdy dav vibruje nahoru a dolu, těsně namačkaný tělo na tělo. Nebezpečná doba a nebezpečná hudba.

Podobně jako Clash měli Stiff Little Fingers rádi reggae. Jak řekl Paul Simonon: "Reggae bylo jako číst noviny. Poslouchali jste staré jamajské pecky, a věděli jste, co se děje." I na "Inflammable Material" je jedna předělávka staré reggae skladby, osmiminutová verze Johnny Was od Boba Marleye. Ten o tom později napsal skladbu Punky Reggae Party, kde vyzdihnul to, že bílí britští punks hrávali staré pecky a mísili se s černými skinheads na párties v zakouřených špeluňkách.

Zajímavá je skladba Rough Trade, kde kapela vyjadřuje svoje názory na to, jak by měl fungovat hudební průmysl. Nejsem si jistý, zda to tak bylo, ale vsadil bych se, že právě to dalo jméno slavnému labelu Rough Trade, který rozhýbal o dekádu později indie (independent- nezávislý, ale jako malý jsem si v knihovně půjčoval Rock & Pop a měl jsem za to, že to je nějaké indické etno) rock v čele s The Smiths.

Take a look where you're livin'
You got the Army on the street
And the RUC dog of repression
Is barking at your feet
Is this the kind of place you wanna live?
Is this were you wanna be?
Is this the only life we're gonna have?
What we need is

An Alternative Ulster
Grab it change it's yours
Get an Alternative Ulster
Ignore the bores, their laws
Get an Alternative Ulster
Be an anti-security force
Alter your native Ulster
Alter your native land

#4 Happy Mondays - Pills 'N' Thrills and Bellyaches

12. května 2014 v 20:49 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1990
Škatulka: brit pop, dance rock
Délka: 43:46
Země: UK

01. Kinky Afro
02. God's Cop
03. Donovan
04. Grandbag's Funeral
05. Loose Fit
06. Dennis and Lois
07. Bob's Yer Uncle
08. Step On
09. Holiday
10. Harmony

Byl to Tony Wilson, vůdčí osobnost manchesterské hudební scény, kdo měl nejvíc starostí s bratry Ryderovými z Happy Mondays. Ten Tony Wilson, který na regionální televizi Granada TV pustil Sex Pistols, což, jak pamětníci vzpomínají, bylo, jako kdyby televizní obrazovky popraskaly a Rotten vyrazil zevnitř chcát divákovi do obýváku. Tony Wilson, jenž podepsal smlouvu s Joy Division vlastní krví, rozjel hudební klub, vydavatelství Factory Records a v obrovském klubu Hacienda dal prostor pro vznik psychedelické a extatické horečce, která ze šedivého průmyslového Manchesteru udělala barevný Madchester.
A jistě by nebyla úplná bez Happy Mondays. Bratři Shaun a Paul Ryderovi vídali ve Wilsonových pořadech Buzzcocks a Joy Division. I na filmové plátno se dostala legenda, která praví, že jednoho dne se bratři bavili tím, že nasypali holubům jed a bavili se tím, jak mrtví ptáci dopadají mezi šokující občany. V pozdějších letech na Wilsona stříleli - to, když je poslal nahrávat novou desku na Barbados, kde nemohli sehnat žádný herák. Ale byl tam crack. Postupně prosmažili prachy na studio, veškerou aparaturu a nakonec i svoje hadry, takže se cachtali sjetí v moři. Když se Shaun vrátil, vydíral Wilsona, který na feťáka vyzrál tak, že místo původní horentní sumy vyměnil za mix nového alba obsah své peněženky. Když si Wilson s osazenstvem Factory Records slavnostně pouštěl nové album v kanceláři, zjistil, že na pásce nejsou vůbec žádné vokály.
Happy Mondays byli feťáci. Pokud po nich producent chtěl¨, "aby mu hodili éčko," nejspíš se dočkal hurónského chechotu a pilulek se smajlíkem. Letěla extáze a Happy Mondays, které Wilson vyhrabal na soutěži mladých talentů, byli první kapelou, která využívala svoji energii k tomu, aby lidi roztancovala. Na pomoc si na pódium zvali vysokého feťáka Beze, který při začátku setu vylezl nahoru a začal hopsat a tancovat a roztančil celý dav. Neuvěřitelné párty v manchesterské Haciendě položily základy pro pozdější raveový boom.
Třetí album Pills'n'Thrills and Bellyaches vyšlo v době, kdy sklízeli úspěch dnes mnohem více adorovaní a nálepkami "legendární" a "nejlepší," obsypaní Stone Roses. Ti byli také psychedeličtí, a také funky, ale mnohem kytarovější, klidnější, zasněnější a zahloubanější. Happy Mondays pařili a při tom kouzlili s kytarami a tanečním beatem. Fúze dance music a rocku je i dnes povznášející, něco, co už se nehraje, něco, co zní moderně, ale přesto jako připomínka časů, které jsou dávno pryč.
Shaunův tripový a frenetický vokál dobarvuje koláž cinkavých kytarových riffů, rockového kvílení, plechových elektrických impulzů vycházejících z kytary, synťáků, kláves a funky basy. "Jupi jupi jéj jéj jéj," z úvodního majstrštyku Kinky Afro tu nahrávku charakterizuje. Úlet. Vrchol Happy Mondays těsně před implozí a krachem madchesterské euforie. Hédonistická, v acidu rozpuštěná, zasněná, přesto taneční deska.

Shaun Ryder: "Kundy jsou vždycky přitahovány mým enormním charisma - shit, to jsem byl já? Poblil jsem se?"

"Drogy jsou to, co ze mě udělalo lyrického génia, toho, kterého vidíš před sebou. Drogy, jakýkoli a všechny."


"Nemám moc tušení, kde jsem byl, právě jsem vystoupil z letadla, kámo. Myslím, že to bylo Španělsko nebo Norsko, nebo nějaký podobný šílený místo, zeptej se Beze," po návratu z Nizozemska.

Kam dál