Květen 2014

#5 Stiff Little Fingers - Inflammable Material

13. května 2014 v 12:57 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1979
Škatulka: Punk-rock
Délka: 41:08
Země: Severní Irsko

01. Suspect Device
02. State of Emergency
03. Here We Are Nowhere
04. Wasted Life
05. No More of That
06. Barbed Wire Love
07. White Noise
08. Breakout
09. Law and Order
10. Rough Trade
11. Johnny Was
12. Alternative Ulster
13. Closed Groove

Poprvé jsem setkal se Stiff Little Fingers ve filmu Všechny moje lásky. Introvertní nerd Dick tam vypráví podobně divný holce: "Green Day byli ovlivnění, abych tak řekl, dvěma kapelami…" -"The Clash," dořekne za něj ta holka. "…a kapelou Stiff Little Fingers." Můj kamarád by to napsal líp, zná to nazpaměť. Na každý pád se potom v krámku Championship Vinyl rozezní štěkot a řev úvodní pecky Suspect Device.


"Inflammable Material" je uřvaný, agresivní, neuvěřitelně špinavý kus severoirského punku. Má v sobě naléhavost a vzdor, onu opravdovost, kterou vyjádřil filmový Teri Hooley v Good Vibrations: "New York má účesy, Londýn má kalhoty, a Belfast má důvod!"

V Severním Irsku to v sedmdesátých letech bylo vostrý. Armáda na ulicích, bombové útoky IRA, pouliční rvačky, vraždy a občanská válka. Když přijeli do Belfastu Clash ve své militantní výstroji, fotili se s opravdovými vojáky na tancích. Zpěvák The Undertones tehdy řekl: "Tohle se jim vrátí a kousne je do prdele." A taky že jo, Joe Strummerovi potom chodily výhružné dopisy a nějaký čas chodil kanálama a bál se o svůj život.

Syrová nahrávka, muzika, připomínající Clash na první desce, ještě o něco hrubější a špinavější. Vokál Jakea Burnse je štěkotem psa, posluchače z toho úplně bolí hlasivky. Skladby se zaobírají realitou života v Ulsteru, policejní kurvou, sektářským násilím, náboženským rozkolem v zemi, terorismem a nudou dopadající na teenagery, kteří od svých rodičů dostali dědictví rozhašteřené a zbídačené země. Příbuzní umírali v kavárnách, kde teroristé odpálili pumu, vzrůstající nacionalismus dokola připomínal Cromwellovy zločiny a zvěrstva, která páchali Angličané na zeleném ostrově po několik staletí.

Vrcholem a geinální peckou je Alternative Ulster. Primitivní akordy poskládané v té nejpunkovější kombinaci, to mě zvedlo ze židle na první poslech. Má to atmosféru, je v tom naléhavost a energie, "grab it and change it's yours."

Zpívá se tam: Nothin' for us in Belfast / The Pound so old it's a pity / OK, there's the Trident in Bangors / then walk back to the city / we ain't got nothin' but they don't really care / they don't even know you know / they just want money / they can take it or leave it / what we need is.. an alternative Ulster!" Neuvěřitelně chytlavý refrén a anarchické frázování, naživo to občas Burns nezvládal zazpívat a jen řezal do kytary a plival útržky slov. A pak ta pasáž: "They say they're a part of you but that's not true you know. They say they've got control of you and that's a lie you know. They say you will never be free, free, free!" Jeden z nejlepších protestsongů, jaký jsem kdy slyšel.

Narvané sály a pogo, ne to kopání a strkání do sebe mimo rytmus, co se děje na punkových koncertech dneska, což vám, pokud nejste na sračky, dost otráví koncert. Nekontrolované poskakování do rytmu bicích, kdy dav vibruje nahoru a dolu, těsně namačkaný tělo na tělo. Nebezpečná doba a nebezpečná hudba.

Podobně jako Clash měli Stiff Little Fingers rádi reggae. Jak řekl Paul Simonon: "Reggae bylo jako číst noviny. Poslouchali jste staré jamajské pecky, a věděli jste, co se děje." I na "Inflammable Material" je jedna předělávka staré reggae skladby, osmiminutová verze Johnny Was od Boba Marleye. Ten o tom později napsal skladbu Punky Reggae Party, kde vyzdihnul to, že bílí britští punks hrávali staré pecky a mísili se s černými skinheads na párties v zakouřených špeluňkách.

Zajímavá je skladba Rough Trade, kde kapela vyjadřuje svoje názory na to, jak by měl fungovat hudební průmysl. Nejsem si jistý, zda to tak bylo, ale vsadil bych se, že právě to dalo jméno slavnému labelu Rough Trade, který rozhýbal o dekádu později indie (independent- nezávislý, ale jako malý jsem si v knihovně půjčoval Rock & Pop a měl jsem za to, že to je nějaké indické etno) rock v čele s The Smiths.

Take a look where you're livin'
You got the Army on the street
And the RUC dog of repression
Is barking at your feet
Is this the kind of place you wanna live?
Is this were you wanna be?
Is this the only life we're gonna have?
What we need is

An Alternative Ulster
Grab it change it's yours
Get an Alternative Ulster
Ignore the bores, their laws
Get an Alternative Ulster
Be an anti-security force
Alter your native Ulster
Alter your native land

#4 Happy Mondays - Pills 'N' Thrills and Bellyaches

12. května 2014 v 20:49 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1990
Škatulka: brit pop, dance rock
Délka: 43:46
Země: UK

01. Kinky Afro
02. God's Cop
03. Donovan
04. Grandbag's Funeral
05. Loose Fit
06. Dennis and Lois
07. Bob's Yer Uncle
08. Step On
09. Holiday
10. Harmony

Byl to Tony Wilson, vůdčí osobnost manchesterské hudební scény, kdo měl nejvíc starostí s bratry Ryderovými z Happy Mondays. Ten Tony Wilson, který na regionální televizi Granada TV pustil Sex Pistols, což, jak pamětníci vzpomínají, bylo, jako kdyby televizní obrazovky popraskaly a Rotten vyrazil zevnitř chcát divákovi do obýváku. Tony Wilson, jenž podepsal smlouvu s Joy Division vlastní krví, rozjel hudební klub, vydavatelství Factory Records a v obrovském klubu Hacienda dal prostor pro vznik psychedelické a extatické horečce, která ze šedivého průmyslového Manchesteru udělala barevný Madchester.
A jistě by nebyla úplná bez Happy Mondays. Bratři Shaun a Paul Ryderovi vídali ve Wilsonových pořadech Buzzcocks a Joy Division. I na filmové plátno se dostala legenda, která praví, že jednoho dne se bratři bavili tím, že nasypali holubům jed a bavili se tím, jak mrtví ptáci dopadají mezi šokující občany. V pozdějších letech na Wilsona stříleli - to, když je poslal nahrávat novou desku na Barbados, kde nemohli sehnat žádný herák. Ale byl tam crack. Postupně prosmažili prachy na studio, veškerou aparaturu a nakonec i svoje hadry, takže se cachtali sjetí v moři. Když se Shaun vrátil, vydíral Wilsona, který na feťáka vyzrál tak, že místo původní horentní sumy vyměnil za mix nového alba obsah své peněženky. Když si Wilson s osazenstvem Factory Records slavnostně pouštěl nové album v kanceláři, zjistil, že na pásce nejsou vůbec žádné vokály.
Happy Mondays byli feťáci. Pokud po nich producent chtěl¨, "aby mu hodili éčko," nejspíš se dočkal hurónského chechotu a pilulek se smajlíkem. Letěla extáze a Happy Mondays, které Wilson vyhrabal na soutěži mladých talentů, byli první kapelou, která využívala svoji energii k tomu, aby lidi roztancovala. Na pomoc si na pódium zvali vysokého feťáka Beze, který při začátku setu vylezl nahoru a začal hopsat a tancovat a roztančil celý dav. Neuvěřitelné párty v manchesterské Haciendě položily základy pro pozdější raveový boom.
Třetí album Pills'n'Thrills and Bellyaches vyšlo v době, kdy sklízeli úspěch dnes mnohem více adorovaní a nálepkami "legendární" a "nejlepší," obsypaní Stone Roses. Ti byli také psychedeličtí, a také funky, ale mnohem kytarovější, klidnější, zasněnější a zahloubanější. Happy Mondays pařili a při tom kouzlili s kytarami a tanečním beatem. Fúze dance music a rocku je i dnes povznášející, něco, co už se nehraje, něco, co zní moderně, ale přesto jako připomínka časů, které jsou dávno pryč.
Shaunův tripový a frenetický vokál dobarvuje koláž cinkavých kytarových riffů, rockového kvílení, plechových elektrických impulzů vycházejících z kytary, synťáků, kláves a funky basy. "Jupi jupi jéj jéj jéj," z úvodního majstrštyku Kinky Afro tu nahrávku charakterizuje. Úlet. Vrchol Happy Mondays těsně před implozí a krachem madchesterské euforie. Hédonistická, v acidu rozpuštěná, zasněná, přesto taneční deska.

Shaun Ryder: "Kundy jsou vždycky přitahovány mým enormním charisma - shit, to jsem byl já? Poblil jsem se?"

"Drogy jsou to, co ze mě udělalo lyrického génia, toho, kterého vidíš před sebou. Drogy, jakýkoli a všechny."


"Nemám moc tušení, kde jsem byl, právě jsem vystoupil z letadla, kámo. Myslím, že to bylo Španělsko nebo Norsko, nebo nějaký podobný šílený místo, zeptej se Beze," po návratu z Nizozemska.

#3 Ramones - Ramones

12. května 2014 v 19:25 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1976
Škatulka: punk-rock
Délka: 29:04
Země: USA

01. Blitzkrieg Bop
02. Beat On The Brat
03. Judy is a Punk
04. I Wanna Be Your Boyfriend
05. Chain Saw
06. Now I Wanna Sniff Some Glue
07. I Don't Wanna Go Down To The Basement
08. Loudmouth
09. Havana Affair
10. Listen To My Heart
11. 53rd and 3rd
12. Let's Dance
13. I Don't Wanna Walk Around With You
14. Today Your Love, Tomorrow The World

One, two, three, four. Nesrat se s tím, prostě basa, bicí, kytara. Čtyři podivíni zničehonic vylezli z garaže v newyorském Queensu, a chtěli hrát v CBGB. V baru, který dával prostor kapelám nové vlny, kapelám adolescentů i bohímských umělců, kteří se poflakovali mezi odpadky v New Yorku stiženém krizí, nezaměstnaností a úpadkem po zlatých letech. V baru, kde se chcalo přímo v davu, kde to smrdělo pivem a zvratky, a kde se začal psát historie punku.
Ramones byli nebezpeční outsideři. Joey byl neuvěřitelně ohyzdný, ale nechal si narůst dlouhé vlasy a nasadil si velké sluneční brýle. Dee Dee vyrůstal mezi místními feťáky, píchal si herák a čichal lepidlo. Spoustu dní strávil v rauši na podlaze v domě své matky, vytáčel náhodná telefonní čísla a poslouchal šumění ve sluchátku. Když si vydělal na auto, nechal řídit bubeníka Tommyho, který byl zrovna na tripu. Starý Brouk vzplál a narazil do výlohy, Ramones uvnitř nadšeně řvali a domů jeli podzemkou. Legendy praví, že házeli staré televizní obrazovky z mrakodrapů dolů na lidi. Byli v hajzlu, poflakovali se a sháněli fet, žili na ulici a sdíleli lásku k muzice.
Milovali Iggyho, ale dříve chodili i na Who, ne tak dávno před vznikem kapely byste je nepoznali, jelikož nosili legíny, třpyťivé kalhoty a vysoké boty, dámské výstřední účesy, namalované rty, oči, napudrované tváře. To tehdy frčeli New York Dolls a glam rock.
Pouliční parchanti, kteří měli pocit, že jsou kreativní. Johnny Ramone prý poslouchal Hendrixe a jiné hráče. V sedmdesátých letech rock nabral směr, kdy se zdálo, že na kytaru dokážou hrát jenom polobozi. Dlouhá sóla, složité kompozice, koncepční alba a rockové symfonie. Aby byl takovým virtuozem, musel by Johnny cvičit celé roky a stejně by nikdy nebyl tak dobrý jako Hendrix. Proto si stvořil vlastní virtuozitu spočívající v neuvěřitelné rychlosti a divokosti.
Debutovou desku pojmenovali prostě "Ramones", nahráli ji za sedm dní a stála je 6 400 dolarů. Skladby jsou seřazené podle toho, jak vznikly. První Blitzkrieg Bop, kterou vymyslel bubeník Tommy Ramone (původem Maďar, ostatní z něj měli srandu, protože byl prý ujetej na jídlo a na svůj klid, prorokovali, a správně, že v kapele dlouhou nevydrží) a byla hymna. Hey ho, let's go je jako pokřik někde na závodě.
A texty, to je síla! Dá se na tom naučit základní cool angličtinu. I wanna. I don't wanna. Tři akordy a neuvěřitelné nasazení a texty o tom, co Ramones znali a žili. Blitzkrieg Bop je nejspíš o prvních pankáčích, respektive lidech, kteří chodili do CBGB. Ale nejde to říct s určitostí, není to žádná složitá poezie. "They're forming in the straight line, they're going through a tight wind, the kids are loosing their minds, blitzkreg bop!" Prostě tanec bleskové války, střel je zezadu.
V Now I Wanna Sniff Some Glue se zpívá prostě jen "now I wanna sniff some glue, now I wanna have somethin' to do, all the kids wanna sniff some glue, all the kids want somethin' to do." Je tu i cajdák I Wanna Be Your Boyfriend, písničky o tanci, lásce, o texaském masakru a řezání oběti s láskou, podivnost o americké špionáži na Kubě. 53rd and 3rd je o klukovské prostituci na newyorksých ulicích v názvu a jednom gigolovi, kterému dojde trpělivost a zabije. Závěrečná Today Your Love, Tomorrow The World je lovesong, který zpívá Adolf Hitler.
Ramones byli čirý minimalismus, agresivita, hlas ulice a přímočarost. Dva až tři akordy, rokenrol zahraný na maximální otáčky, téměř žádná skladba na desce nepřesáhne dvě minuty. Nápěvy a halekačky se opakují, stejně jako skladby zní v podstatě všechny stejně. Ale něco na tom bylo, jelikož Ramones se i díky své image s dlouhými vlasy sestřiženými podle hrnce, koženými bundami, džínsy, converskami a postojem s roztaženýma nohama a tou blbostí s jejich jmény (nebyli to bratři, prostě si všichni říkali Ramone, a jmenoval se tak i každý nový člen, kterých, především na postu bubeníka, bylo požehnaně), stali kultem.
Takovým kultem, že nahráli dalších x desítek desek, které zněly pořád stejně, a lidi to pořád kupovali a milovali. A Ramones hráli dál až do devadesátých let, ačkoli se téměř od samého začátku v kapele naprosto nenášeli, plavali v hektolitrech chlastu a v závějích drog krotili hněv, zášť, aby zase během letů přes oceán na další tour vybuchovali, zastavovali tourbus a přáli si, aby se všichni vybourali a umřeli.
Doporučuju knížku Poisoned Heart: Přežil jsem Ramones, kterou napsal basák Dee Dee Ramone, autor většiny songů. Ale spíš než o Ramones je o něm, jeho šílené osobnosti, závislostech a výtržnostech, asociálnosti a nebezpečných lidech kolem něj.

"Když jsem poprvé viděl Ramones, myslím, že zahráli 16 písniček za 12 minut nebo tak nějak. Bylo to jako strčit ruku do elektrické zásuvky." jakýsi hudbní žurnalista o Ramones

#2 Sex Pistols - Never Mind The Bollocks Here's The Sex Pistols

12. května 2014 v 18:48 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1977
Škatulka: punk-rock
Délka: 38:47
Země: UK

01. Holiday in the Sun
02. Bodies
03. No Feelings
04. Liar
05. God Save The Queen
06. Problems
07. Seventeen
08. Anarchy in the U.K.
09. Submission
10. Pretty Vacant
11. New York
12. E.M.I.

Bylo mi šestnáct, když jsem začal vnímat, že za slovem "punk" se skrývá víc než pár ožralých týpků s čírem, které jsem potkával na koncertech, a mnohem víc než pankáč s košem místo školní tašky na zádech. S deskami Clashj sem se ocitl uprostřed neživých paneláků a šedivého betonu, kam až oko dohlédne, ale všechno bylo skvělý. Z nevýrazného vysokého kluka, který nevěděl, co chce, neměl sebevědomí a zoufal si s ksichtem osypaným akné nad tím, že nikdy nebude mít holku, jsem se najednou cítil výjimečným.
Kolem mě nehořel Londýn, ale ta maloměstská díra žijící na směny, s nápisy na zádech a cigárem v hubě jsem poslouchal White Riot a připadal si jako na pokraji teenagerovské revoluce. A pak jsem si konečně pustil žlutou desku Sex Pistols. Barevnost ohně a červenočerných vlasů zmizela, byl podzim a kolem se poflakovaly hloučky prázdných dětí internetu, nebylo, co dělat, nebylo, kam jít a nevypadalo to, že se někdy cokoli změní. Sex Pistols mě vrátili na zem, pozoroval jsem tváře lidí před obchodním centrem a do toho Johnny Rotten křičel slova stará třicet let, ale přesto tak známá, jako bych je psal já. Měsíce jsem poslouchal tu desku pořád dokola.
A i dneska, když si ji po dlouhé době pustím, staré pocity se vrací navzdory tomu, že ty písně už jsou milionkrát vykradené, milionkrát přepsané dalšími kapelami a chtělo by se říct i překonané.
Pochodové intro a geniální otvírák Holiday in the Sun, dvě neskutečné hitovky, které dnes jako synonymum punku vnímá (bohužel) každý druhý hodný heavymetalový klučina před jukeboxem, ale při Anarchy in the U.K. jde pořád i přes maximální oposlouchanost mráz po zádech. Jednoduchá, ale úderná a chaotická hudba, anarchie v každém tónu, kdy Sex Pistols šli ke kořenům rocku, znásilnili ho, vzali z něj to nejúdernější a využili ke svému záměru. Rottenova směšná výslovnost, šišlání, řev, vokální pantomima, skřeky a vřeštění fistulí. Kterého mladíka s bolestí a nenávistí v srdci nechytla hned první slova, "I am an Anti-christ, I am an anarchist?"
God Save the Queen nejen jako výsměch a facka oslavám výročí královny, ale veškeré naubřelosti a anglické hrdosti v kontrastu s bezútěšnou realitou a nudou všedních dnů. A to outro, sborové "no future," to je stejně tak agresivní jako smutné a dojemné. To je manifest punku. A také E.M.I., zapadající do strategie největšího rock'n'rollového podvodu všech dob a vyjadřující odpor k establishmentu symbolizovaného nahrávacími giganty, Pretty Vacant, nesporně ovlivněná Hellovou Blank Generation, a pokládající základní kámen punku. "Jsme nádherně prázdní a je nám to u prdele," to bylo něco jiného než newyorští bohémové v kožených bundách a vpichy po heráku, to byl hlas pouličních spratků, potrhaných sígrů a gaunerů.
A všechny ty songy, které se postupem času staly punkovými klišé, všechny No Feelings nebo Problems.Ta deska změnila všechno, není možná nejlepší, ale určitě jednou z nejdůležitějších nahrávek všech dob. Byl rock před "Never Mind the Bollocks", a po něm, a jasně, táhli to i Stooges, Ramones, New York Dolls, Patti Smith, Clash, Damned, Vibrators a další, ale bez téhle desky by těžko došlo k něčemu, k čemu nakonec v sedmasedmdesátém došlo a dochází v každé sněhem zapadané vesničce, kde se místní omladina k téhle desce dostane. Je geniální po hudební stránce, ale především inteligentní a provokativní texty a postava frontmana Johnnyho Rottena je tím, co mě přitahovalo, jeho projev, výraz a charisma přesně zapadající (nebo vytvářející?) onu instrumentální anarchii.
Byli to Clash, kdo mě donutil přemýšlet a tak nějak říkat, co chci. Ale byli to Sex Pistols, kteří mě dokopali k tomu, abych skutečně něco dělal, a nebyla náhoda, že první písničku s kapelou na střední, kterou jsme v malé zkušebně hráli, byla Anarchy in the U.K. Tahle deska by měla být součástí základního vzdělání.

"Nastavuj druhou tvář moc často a za chvíli v ní máš žiletku." (Johnny Rotten)

#1 The Clash - London Calling

12. května 2014 v 18:36 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1979
Škatulka: punk-rock, pop, rockabilly, reggae
Délka: 65:07
Země: UK

01. London Calling
02. Brand New Cadillac
03. Jimmy Jazz
04. Hateful
05. Rudie Can't Fail
06. Spanish Bombs
07. The Right Profile
08. Lost in the Supermarket
09. Clampdown
10. The Guns of Brixton
11. Wrong'em Boyo
12. Death or Glory
13. Koka Kola
14. The Card Cheat
15. Lover's Rock
16. Four Horsemen
17. I'm Not Down
18. Revolution Rock
19. Train in Vain


Jsou desky, u kterých si člověk uvědomí, že chce být pohlcen muzikou. Ať už jde o to ji dělat nebo ji prostě jen žít - nemusí to znamenat vystajlované hadry, fanatické obdivování jednoho umělce nebo zapadnutí do kolejí jedné subkultury či žánru - žít, a mít ke všemu, co se děje, co se stalo nebo co se stát může, soundtrack. Vždycky mít v záloze úryvek textu, vidět výjevy běžného života podmalované přesně tím konkrétním songem. Většinou pak následují stohy desek nebo hodiny se sluchátky v uších, trička, koncerty. Životní filozofie. Zeměpis. Základy dějepisu. Sociologie. Psychologie. Jazyky. Umění. To všechno je hudba. A člověk to zjistí, když přijde kapela, která otevře kouzelné dveře, ze kterých vyjdou další kapely, další desky a další příběhy.
Pro mě tím byli Clash a sakra, jak jsem rád, že to byli Clash a ne nějací Iron Maiden. Asi nemá cenu rozplývat se nad tím, jak byli skvělí. Jsou nejlepší. Miloval jsem celý ten kult, nejen hudba, ale i všechny dokumenty, filmy, knížky, ikonické fotky, vlivy, odkazy. Clash jako pankáči a zároveň "zrádci punku", Clash jako odvážní průkopníci. Clash jako výjimečné osobnosti.
Zamlklý, ale vždy skvěle vypadající Paul Simonon s odzbrojujícím pizizubým úsměvem. Mick Jones, rocková hvězda s manýry a pózami, ale také často jediný racionálně uvažující mozek a zklidňující prvek skupiny. Topper Headon, skvělý a o to šílenější, věčně high, bubeník. Joe Strummer. Když křičí a štká tím charismatickým chraplákem, je to jako slovo správného chlapa bojujícího za dobrou věc. "Já jsem seděl kvůli tomu, abych si mohl dál říkat, co chci." Přesně tak to působí. Znechucení. Výkřiky z posledních sil. Svědomí. Nohy pod proudem a hraní na kytaru připomínající sbíječku.
Úvodní London Calling mě na první poslech úplně ozdbrojilo, pronikavý riff a temná atmosféra mě zcela vytrhly z okolního světa a pak už to byla jen strhující jízda. Líbivá podbízivost a melodičnost popu se mísí s punkovou přímočarostí a naštvaností. Hlas ulice, hlas špiavých socek, černochů a hlavně znuděných nezaměstnaných bělošských floutků, přesto inteligentní. Těžkopádnost toho, čemu se říká "klasický rock," se střetává s hravostí, kdy do sebe nasává reggae, ska, rockabilly, pop, funky, blues i prvky jazzu.
Na "London Calling" tahle kapela dokázala, že s duchem punku se dá dokázat cokoli. Odhodlanost, vztek a přímočarost neomezili jen na hudbu a její nejprimitivnější formu, ale dokázali se posouvat dál. Stali se vzorem: vidíte Clash a vidíte, že můžete být pankáč, a přitom vynikající hudebník. Jsou důkazem, že s punkovým genem se můžete dostat i k masám a přesto zůstat sví, pokud možno upřímní a opravdoví.
London Calling. Brand New Cadillac. Jimmy Jazz. Hateful. Rudie Can't Fail. Spanish Bombs. Right Profile. Lost in the Supermarket. Clampdown. Guns of Brixton. Wrong'em Boyo. Death or Glory. Koka Kola. Card Cheat. Lover's Rock. Four Horsemen. I'm Not Down. Revolution Rock. Train in Vain. Víc než tohle vám o té desce už říct nemůžu. Pro mě prostě naprosto zásadní věc. Když hrálo London Calling, brečel jsem, rozbíjel nábytek, rval se, jen tak ležel, kouřil a přemýšlel, co dál, prodíral se mezi davy, tancoval, zpíval, usínal, rozdával si to. Bože, chtěl bych si to rozdat s deskami Clash!
Clash mi otevřeli skříňku, z níž později vylétli Sex Pistols, Buzzcocks, Dead Boys, Black Flag, Dead Kennedys,Joy Division, Rancid, Libertines, ale třeba taky Interpol, Arcade Fire, Bloc Party, Stone Roses, Pixies, Rolling Stones, Jimmy Cliff nebo Laurel Aitken. Bez nich bych pravděpodobně poslouchal Skapéčka, chodil na UDG a vrcholem panku by byla Známka punku.
Přesně v duchu otevřenosti, multižánrovosti a kosmoplitnosti Clash na mě hodina a půl hudby zapůsobila, a zbytečně nevyhraňovala. Ukázala mi časy, kdy život byl zřejmě drsnější, namáhavější, ale také barevnější a opravdovější. Časy, kdy člověk šetřil na desku, nesl si ji zabalenou domů, při první příležitosti ji ještě cestou vytáhl a voněl k ní a potom to konečně slyšel. Ne jako když čekáte pět minut na stažení. Svět, kde ještě kytarová hudba někoho zajímala a její fanoušci netvořili mimoděk nějakou podivnou kulturu s neznámým jazykem a zvláštními obrázky na tričku. Kdy se zřejmě ještě poslouchalo, o čem se vlastně zpívá. Kdy koncert nebyl o světelné show, nejpompézněší stage, ceně panáků na baru nebo o víkendovém paření s hudební kulisou, ale kdy z lidí lil pot, nemohli odtrhnout oči od pódia a vraceli se domů s převráceným žebříčkem hodnot.
"London Calling" mě do toho světa přeneslo, ale udělalo mě nešťatným z toho, že ho vlastně ve skutečnosti nikdy nepoznám.



Tagging The Clash "classic rock" is like calling your girlfriend a whore (z last.fm).