#1 The Clash - London Calling

12. května 2014 v 18:36 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 1979
Škatulka: punk-rock, pop, rockabilly, reggae
Délka: 65:07
Země: UK

01. London Calling
02. Brand New Cadillac
03. Jimmy Jazz
04. Hateful
05. Rudie Can't Fail
06. Spanish Bombs
07. The Right Profile
08. Lost in the Supermarket
09. Clampdown
10. The Guns of Brixton
11. Wrong'em Boyo
12. Death or Glory
13. Koka Kola
14. The Card Cheat
15. Lover's Rock
16. Four Horsemen
17. I'm Not Down
18. Revolution Rock
19. Train in Vain


Jsou desky, u kterých si člověk uvědomí, že chce být pohlcen muzikou. Ať už jde o to ji dělat nebo ji prostě jen žít - nemusí to znamenat vystajlované hadry, fanatické obdivování jednoho umělce nebo zapadnutí do kolejí jedné subkultury či žánru - žít, a mít ke všemu, co se děje, co se stalo nebo co se stát může, soundtrack. Vždycky mít v záloze úryvek textu, vidět výjevy běžného života podmalované přesně tím konkrétním songem. Většinou pak následují stohy desek nebo hodiny se sluchátky v uších, trička, koncerty. Životní filozofie. Zeměpis. Základy dějepisu. Sociologie. Psychologie. Jazyky. Umění. To všechno je hudba. A člověk to zjistí, když přijde kapela, která otevře kouzelné dveře, ze kterých vyjdou další kapely, další desky a další příběhy.
Pro mě tím byli Clash a sakra, jak jsem rád, že to byli Clash a ne nějací Iron Maiden. Asi nemá cenu rozplývat se nad tím, jak byli skvělí. Jsou nejlepší. Miloval jsem celý ten kult, nejen hudba, ale i všechny dokumenty, filmy, knížky, ikonické fotky, vlivy, odkazy. Clash jako pankáči a zároveň "zrádci punku", Clash jako odvážní průkopníci. Clash jako výjimečné osobnosti.
Zamlklý, ale vždy skvěle vypadající Paul Simonon s odzbrojujícím pizizubým úsměvem. Mick Jones, rocková hvězda s manýry a pózami, ale také často jediný racionálně uvažující mozek a zklidňující prvek skupiny. Topper Headon, skvělý a o to šílenější, věčně high, bubeník. Joe Strummer. Když křičí a štká tím charismatickým chraplákem, je to jako slovo správného chlapa bojujícího za dobrou věc. "Já jsem seděl kvůli tomu, abych si mohl dál říkat, co chci." Přesně tak to působí. Znechucení. Výkřiky z posledních sil. Svědomí. Nohy pod proudem a hraní na kytaru připomínající sbíječku.
Úvodní London Calling mě na první poslech úplně ozdbrojilo, pronikavý riff a temná atmosféra mě zcela vytrhly z okolního světa a pak už to byla jen strhující jízda. Líbivá podbízivost a melodičnost popu se mísí s punkovou přímočarostí a naštvaností. Hlas ulice, hlas špiavých socek, černochů a hlavně znuděných nezaměstnaných bělošských floutků, přesto inteligentní. Těžkopádnost toho, čemu se říká "klasický rock," se střetává s hravostí, kdy do sebe nasává reggae, ska, rockabilly, pop, funky, blues i prvky jazzu.
Na "London Calling" tahle kapela dokázala, že s duchem punku se dá dokázat cokoli. Odhodlanost, vztek a přímočarost neomezili jen na hudbu a její nejprimitivnější formu, ale dokázali se posouvat dál. Stali se vzorem: vidíte Clash a vidíte, že můžete být pankáč, a přitom vynikající hudebník. Jsou důkazem, že s punkovým genem se můžete dostat i k masám a přesto zůstat sví, pokud možno upřímní a opravdoví.
London Calling. Brand New Cadillac. Jimmy Jazz. Hateful. Rudie Can't Fail. Spanish Bombs. Right Profile. Lost in the Supermarket. Clampdown. Guns of Brixton. Wrong'em Boyo. Death or Glory. Koka Kola. Card Cheat. Lover's Rock. Four Horsemen. I'm Not Down. Revolution Rock. Train in Vain. Víc než tohle vám o té desce už říct nemůžu. Pro mě prostě naprosto zásadní věc. Když hrálo London Calling, brečel jsem, rozbíjel nábytek, rval se, jen tak ležel, kouřil a přemýšlel, co dál, prodíral se mezi davy, tancoval, zpíval, usínal, rozdával si to. Bože, chtěl bych si to rozdat s deskami Clash!
Clash mi otevřeli skříňku, z níž později vylétli Sex Pistols, Buzzcocks, Dead Boys, Black Flag, Dead Kennedys,Joy Division, Rancid, Libertines, ale třeba taky Interpol, Arcade Fire, Bloc Party, Stone Roses, Pixies, Rolling Stones, Jimmy Cliff nebo Laurel Aitken. Bez nich bych pravděpodobně poslouchal Skapéčka, chodil na UDG a vrcholem panku by byla Známka punku.
Přesně v duchu otevřenosti, multižánrovosti a kosmoplitnosti Clash na mě hodina a půl hudby zapůsobila, a zbytečně nevyhraňovala. Ukázala mi časy, kdy život byl zřejmě drsnější, namáhavější, ale také barevnější a opravdovější. Časy, kdy člověk šetřil na desku, nesl si ji zabalenou domů, při první příležitosti ji ještě cestou vytáhl a voněl k ní a potom to konečně slyšel. Ne jako když čekáte pět minut na stažení. Svět, kde ještě kytarová hudba někoho zajímala a její fanoušci netvořili mimoděk nějakou podivnou kulturu s neznámým jazykem a zvláštními obrázky na tričku. Kdy se zřejmě ještě poslouchalo, o čem se vlastně zpívá. Kdy koncert nebyl o světelné show, nejpompézněší stage, ceně panáků na baru nebo o víkendovém paření s hudební kulisou, ale kdy z lidí lil pot, nemohli odtrhnout oči od pódia a vraceli se domů s převráceným žebříčkem hodnot.
"London Calling" mě do toho světa přeneslo, ale udělalo mě nešťatným z toho, že ho vlastně ve skutečnosti nikdy nepoznám.



Tagging The Clash "classic rock" is like calling your girlfriend a whore (z last.fm).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama