#8 Tyred Eyes - The Piercing Stare, The Thousand Lies

12. června 2014 v 23:51 | Johnny Násilník |  Deski
Rok: 2012
Škatulka: garage punk, post-punk
Délka: 34:27
Země: Švédsko

01. I Never Liked Anyone and I'm Afraid of People
02. Too Late To Make It Right
03. Party Like It's 1939
04. That Last Detour Sign
05. CBDG
06. Tres Aňos De Soledad
07. Death By Firing Squad
08. I Sedlighetens Tjänst
09. Gårda
10. Humbert Humbert and I Had It Both Coming
11. Snapsvisan


Chladné jaro. Občas vyleze sluníčko a já vyrážím procházet se centrem Prahy, aby v půlce cesty přišly plískanice, ledová tříšť a sníh. Studený vítr se na planinách po cestě z Nových Butovic na Velkou ohradu zařezává do krku. Bydlím s kámošem, který si sehnal byt na jednom z šedivých sídlišť. Majitel je britský křesťan z Anglie, jenž přijel do Čech šířit víru a navazovat kontakt s místními křesťany. Vždycky nás zdraví ode dveří: "Achoooj! Ják se máž?" Taky tu bydlí Luke, který pochází z Macclesfieldu, ale neví nic o Joy Division.

Chrápu na zemi na matracích a kámoš mi pučuje prachy na cíga a na to, abych si sehnal práci a konečně se nějak zmátořil. A já vžýdycky varzím ven, koupím si dvoulitrovku piva nebo laciné víno a všímám si bezcenných detailů, jako třeba, že řidiče autobusu v Praze nikdo nezdraví, zatímco na menších městech je to zvyk. Mám pocit, že vidím a chápu tu odlidštěnost a odtažitost přelidněného velkoměsta, ale vím hovno.

Ve skutečnosti jenom uvnitř nepřestávám bulet nad rozchodem s nejlepší holkou, kterou jsem kdy měl. S takovou, která si vyráběla nášivky Amoebas a na vinylech měla Briefs i Impo & The Tents. Bydlela v nejmalebnějším městě, kam jsem jezdil stopem, a měla mě ráda, i když jsem nikdy neměl žádný prachy. Jenže já byl idiot a na vejšce jsem začal smažit a nakonec i šoustat jiný. A po třech měsících od kopaček chci jenom zapomenout, a vidím ji ve všem.

Poslouchám skladbu s epickým názvem I Never Liked Anyone and I'm Afraid of People. Švédská kapela Tyred Eyes je syrovou garážovou záležitostí, ale přikrytou dekou stísněnosti, temnoty a sebevražedného nihilismu. Zpěvákův hlas přechází v nelidský chraplák, a doplňuje se skvěle s křehkým dívčím hlasem.

Temnota, která prostupuje celé tohle období na Butovicích, nekonečné čekání na noční autobus, přecházení po stanici metra a bojování sám se sebou, jestli mám somrovat cígo, nebo ne, když na něj mám takovou chuť. Pohovory a den a půl práce v callcentru.

Naštvanej Jen, kterej mě sem z dobré vůle vytáh, a já se na práci vykašlu a zdrhnu o pauze. Nechápe, že jsem se tam klepal vzteky, když jsem všude kolem slyšel hlasy buzíků, opakujících dokola ty samé věty a nabízející předplatné nesmyslných časopisů výměnou za pár šmíráckých otázek. Strach, když mi čím dál víc lidí pokládalo telefon, chuť říct vytočenému chlápkovi, kterému volám v pátek v osm večer, že s ním úplně souhlasím, aby to položil a vyřídil všem známým: "Přijmi hovor z callcentra, polož telefon a nevšímej si ho. Seebereš jim čas, který by využili pro další výdělek." A přání, abych náhodou zavolal zrovna jí. Já zase nechápu, že by Jen chtěl vidět trochu snahy, když mi tolik pomohl.

Odevzdanost. Vracím se večer a zpívám v metru Too Late To Make It Right. V noci kouřím dole ve vchodu a ve tmě mám občas strach. Pozoruju bezútěšný výhled na město, odsud jsou vidět jen sídliště a kancelářské budovy. Každý večer chodím k Jirkovi, kde se vylejváme houbou a rumem a na starím gauči vedeme depresivní kydy, zatímco náhle vybuchujeme a opilí tancujeme. Šukám blonďatou holku, která za pár týdnů skončí v blázinci. Návštěvy v blázinci, sněží a cigareta padá do špinavého sněhu. Kobylisy a Bohnice.

Zběsilost. Party Like It's 1939. Občas se stanou věci, jako že se dám dohromady s ruskými skinheady, kteří jsou úplně na sračky a tváří se, jako by chtěli rozmlátit půlku města. Vyhazují mě s nimi z hospody a pes vzteklýho Jirky mi prokousne nohu. Koncerty, po kterých páchnu kouřem a potem, ale vydám ze sebe všechno. Hlad a vztek.

"The Piercing Stare, Thousand Lies," je výborná depresivní a přitom energická deska. Jak to bývá u garážových punkovek, na prvních pár poslechů skladby hodně splývají, stejně jako dny toho chladného jara. Občas je tam dotyk divizního post-punku, občas hodně klidná potemnělá věc jako CBDG. Je to jedna z těch skandinávských kapel, při kterých člověk žasne nad tím, kde se to v nich bere, a jestli vůbec zbývá nějaké pubikum.

O rok později jsem bezdomovec a jako zázrakem díky neuvěřitelné nezištné pomoci od Julie bydlím měsíc na Jižáku v paneláku s typem, kterej chodí do práce a z práce a na pivo a za normálních okolností bych se s ním ani trochu nebavil. Ale když přes okno vidím závěje sněhu, jsem kurevsky rád, že tu můžu bejt a hulit po ránu jointy velký jako bagety. Ale čím dál větší odcizenost od obyčejných lidí, neschopnost cítit obyčejná potěšení a naopak potřeba přemítat nad věcmi, které nevedou k žádnému kariérnímu posunu, a láska k věcem, které nic nevydělávají, a nikoho nezajímají, mi v kombinaci s psychedeliky nedělají úplně dobře.

A tak se zmaštěnej na dlouhých cestách metrem na Háje krčím v rohu, nebo přežranej ganjakoláčkama kolabuju na Florenci a cestou na hlavák mám pocit, že umřu, zatímco mě ti lidé křísí a smějí se, když perníkovýma reflexama gestikuluju a říkám něco jako "jsem sežral moc koláááčků." Přijde jim to vtipný, ale netuší, jaký peklo právě prožívám. I Never Liked Anyone, and I´m Afraid of People.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama