No Future? No Problem!

15. června 2014 v 19:53 | Johnny Násilník |  Keci
Ne, že bych si dělal iluze, že psaním pro magazín jednostranně zaměřený na teplej zahraniční punk nebo rovnou hudbu, která se líbí snad jen autorovi recenze, budu oslovovat masy, dovedu si představit, že vyhlašování smrti punku a připomínání naprosté vyprázdněnosti alternativního smýšlení, které sebe samo směšně považuje za pupek světa a řešení problémů všehomíra, mohlo vyvolat nechápavé vrtění hlavou i náhlé vstávání ze židle.

Nechci se opakovat. To, co onehdy napsal Martin Suicide bych tesal do kamene. Jednoduše a logicky (tedy přesně tak, jak by to naštvaný ambiciózní fakan nebyl schopný nepohřbít prvoplánovým kopáním do všeho kolem) shrnul to, co dojde každému, kdo se nakonec zastaví a zamyslí, přesně to, co "Crass vyhlásili už v roce 78".

Punk je zombie. Miluju ho, svým způsobem ze mě udělal to, čím jsem, ale někdo ho měl zabít dřív, než začal vypadat jako béčkové horory. Plive krev a padají z něj střeva, ale ani děcka ze základky by nevyděsil. Nemrtví chroptí, sápou se po mozcích a kinem otřásá hurónský smích.

Vznešené ideje jsou zdiskreditovány a vyučovány jako omyly dějin, na jejichž počátcích stála sice dobrá, leč nedotažená a poněkud pomatená představa. Do dospívání se od nejútlejšího věku vkrádá hlaveň oceňovací pistole, kterou média, všeobecné pravdy nebo jakési normy oceňují životní hodnoty cenovkami s barevnými vykřičníky. Akce! Sleva! Luxusní zboží, které si nemůže dovolit každý nýmand. Prvňáci se předhánějí v tom, kdo má lepší tablet a bohatšího tatínka, zatímco zombící s čírem se dohadují o tom, co je punk a co ne.

Zatímco třeba v Anglii se rokenrol na chvíli vtělil do stylově oháklých a bisexuálně vyhlížejících Libertines, zatímco američtí pankáči mají nablble popové a přitom neuvěřitelně punkové FIDLAR, u nás se to nějak zaseklo na primitivním pralesním řevu, který měl kouzlo tehdy, když čelil Thatcherce nebo esenbákovi v uniformě. Mezi tím pár dobrých kapel, na které chodí sto lidí pořád dokola, a z nich sedmdesát má vlastní band. Zábavnost nula. Sdělení, a vůbec šance, že by ho někdo poslouchal?

Právě FIDLAR bych neváhal použít jako ukázkový příklad toho, co mě napadlo jednoho všedního dne, kdy se v poledne rozčiluju, že v miliónovým městě člověk nesežene ani posranou čudku. Co všichni dělaj?

Jasně, pracují. Studují. A mít práci je samozřejmě geniální , bez špetky ironie. Bez práce nejsou prachy, bez práce je to pořád "sorry kámo", bez práce jsou to prosby, "něco se rýsuje" a "hledám", být bez práce znamená dlouhou řadu dalších prvních dnů roku nula, náhlých životních změn i dní se šťastným nálezem sáčku oudží kush, poslouchání Lou Reeda a čumění ven z okna crackhousu do mlhy.

Bez práce, ať už je to vstávačka v šest, nebo to, že lidská bytost procitne, připraví si snídani, umyje se a něco dělá, přicházejí malicherné starosti. Deprese, hypochondrie, splín, osamělost, přesycenost zajímavými věcmi a věčnou zábavou. Lži. Plány. Sny. Moc času na přemýšlení a po ruce žádná soma.

Jasně, taky nejsi žádnej robot a máš ego, které ti říká, že jsi přece jedinečná osobnost, která si bude žít po svým a rozhodně po sobě nenechá šlapat přízemní idioty výměnou za teplou večeři. Jenže nakonec stejně vstáváš nejdřív v jedenáct, a když zrovna netrpíš rakovinou či leukémií, kterou sis v psychóze z nicnedělání diagnostikoval ze zdravotnických stránek, sháníš trávu.


A to přesně podporují FIDLAR. Zvuk jejich nahrávek z apartmánu, kde kalifornští spratci marní své dny, živí pocit, který v posluchači bují jako nádor, táhne ho ke stropu jako amfetamin a dělá za něj impulzivní rozhodnutí. Nejen oni, samozřejmě, že tohle v sobě má rokenrol sám o sobě, avšak oni dokázali, úmyslně či zcela náhodně (sázím na to druhé, přeci jen ta jejich "like a, like a, like a, uhm, we usually get really drunk" americká připitomělost je strašně kouzelná), znovu zažehnout nepřizpůsobivost sálající z původního punku. Vzali všechno staré, co za to stálo, a přeložili to pro facebookovou generaci děcek věčně čekajících něco víc.

Rodičům by spadla čelist. FIDLAR sprostě a jasně zpívají o tom, že nejlepší je se sebou vyjebat a pořádně si to užít. A nějak se jim daří vystihnout nihilismus dnešní "mládeže," náš nihilismus, můj nihilismus.

Největší historickou událostí, kterou jsem zažil, byla prohibice. Taky spadly nějaký mrakodrapy a proběhlo pár válek, vybuchovaly bomby a lítaly kusy končetin, někde tam hodně daleko, kde jsem nikdy nebyl. Jsme rozmělněni bezcenností informací a snadnou dostupností rozkoše. Punk umřel, ale heslo no future v sobě nese drtivá většina mých vrstevníků, které slyším mluvit v tramvaji a potkávám na ulicích.

A nemyslím tím nic z přitažlivé vznešenosti hesla Sex Pistols. Ani nic z klišovitosti, kterou ten nápis vedle nášivek Exploited a Visacího zámku, hardcorových čapek či módy Lucky Hazzard, nabyl. Na tom no future totiž není ani zbla čehokoli sympatického.

Otevřu si net a najdu si hudbu, jakou se mi zachce, přečtu si a vezmu za své, co se mi zachce, můžu si kdykoli povídat s kým chci, protože jsme onlajn. A můžu pak klidně ulítnout na vlastní individualitě, , na iluzi rebelství a vzývat Rottenovo no future, ale těžko to s ním dotáhnu tak daleko, jako skutečné děti našich rodičů.

Ne magoři. Ti takzvaně normální. Zodpovědní. Přizpůsobiví. Ti, které nezajímá absolutně nic, kromě budování karéry (obzvlášť, pokud studuješ práva a děláš finančí poradenství) nebo neustálé nutnosti být mimo. Užívat si naplno, a představuj si to třeba jako zhýralou sebedestrukci, nebo jako budování oné kariéry, odhodlání být produktivním rodičem či hrdinou working class. Je to fuk. V honbě za požitkem si otravujeme těla, otupujeme mozky, znehodnocujeme duši a degenerujeme jazyk, kterým si pomalu přestáváme vůbec něco sdělovat. Ztrácíme pojem o tom, co je svět, co je svoboda, co je láska, co je život, a nejsme si nakonec jisti ani tím, jestli obsah vlastní hlavy je skutečně náš, nebo jen důsledek zírání na TV.

Nejde o bohémské či feťácké žvásty. Je dost možný, že pro mě znamená spojení "užívat si" pouhé "užívání" elixírů štěstí, křepčení, krátkou euforii a utíkání. Ale no future je i alfasamčí potřeba šukat exkluzivní ženský, celá posedlost sexem nebo obyčejné víkendové (či ještě nechutnější silvestrovské) nutkání pít, bavit se a aspoň pár hodin se tvářit jako v reklamě na nový Ajfoun.

Být za každou cenu šťastnej, protože štěstí je cool, protože bejt sám je divný a bejt divnej je ještě horší, než nemít mobilní telefon.

K pomníku Komenského se chodí o přestávce na cígo, Wolker je jedině Johnny a všichni si ho pletou s Volkem, o kterým taky nikdo netuší, kdo to vůbec byl, jen, že je na něj modrá vzpomínka. A Bible se nedá číst.

Punk je nuda a karikatura sebe sama, ale novorozeňata odpočívají zavinutá v peřinách se sytě zářivým kýčovitým povlečením s nápisy no future.

A moudrost? Starší a zkušenější hlídají čistotu vkusu, aby hipsteři měli důvod stříhat si patku, debatuje se o miliardových rozpočtech, státních dluzích, mladých frikulínech, sociálních dávkách nebo o Bohu, zkrátka o věcech, které nikdo z nás nikdy neviděl.

Proto je dobrou snídaní zbytek whiskey, proto tady ve čtyři ráno rapačím nad touhle snůškou blábolů a dál nechávám věci, ať se stanou. No future, no problem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 18. července 2014 v 11:38 | Reagovat

Užívání nebo užívání si, no asi užívání si užívání. Ta kapela je moc. Ale tenhle článek mě sere.. a zároveň jako jo. jo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama